Kdy: 25. květen 2025
Kde: Praha, Punctum

Japonský avantgardní bicmen Tatsuya Yoshida (Ruins) je u nás v poslední době častým hostem. Nedávno sólově předskakoval Už jsme doma, loni se živě představil s projektem RuinsZu (kolaborace s italskými Zu) a teď s sebou v rámci evropského turné přivezl svou kapelu Kōenji Hyakkei, která existuje už přes třicet let. Pro mě určitě splněný sen, protože by mě nikdy nenapadlo, že k nám tahle skvadra metamorfující odkaz francouzské Magmy někdy zavítá. Podle serveru Setlist.fm hráli naposledy v roce 2019, tedy po vydání dosud poslední řadovky Dhorimviskha. Skupina tedy poté zřejmě byla na čas uložena k ledu.

Punctum dopředu hlásil vyprodáno, ale myslím, že by se ještě dvacet hlav do sálu vešlo. Při předkoncertní obhlídce klubu zjišťuju, že Yoshida má na plachtě šlapáku Velíškův přebal první desky Už jsme doma Uprostřed slov, což potěšilo (mimochodem, mistr mi po vystoupení řekl, že Wanek a spol. minulý týden v Japonsku hráli).

Startuje se ve čtvrt na devět, kdy nám hlavní principál oznamuje, že ansámbl zahraje během 75 minut osm skladeb. Následuje všeobecný povyk značící uspokojení a jde se na to. Soubor působí skromně – šestice oblečená převážně do zářivých barev s květinovými vzory vypadá, jakoby se před show oddávala meditaci a pití zeleného čaje. Soustředěná na hru, neuvěřitelně precizní, přesto uvolněná a civilní. Jediný, kdo hrál z not, byl vousatý basák v rybářské hučce – Yoshida mi posléze vysvětloval, že je jako jediný v kapele nový (nahradil předchozího dlouholetého basáka Sakamota Kenga).

Jak vlastně popsat hudbu Kōenji Hyakkei? Recenzentova smrt. Pro začátek si lze vypomoct škatulkami – základem budiž odkaz legendární vokální party Magma, takže tu jako základ máme progresivní rock 70. let, jazz fusion, mathrockové neustále se měnící rytmy, free jazz, avant/operu zpívanou v japonské verzi kobaištiny. Vynásobte to sonickou silou metalu (někde píšou o hardcore punku) a máte zhruba výsledek. Pak si ještě můžeme pomoct adjektivy – tahle banda zní freneticky, nervně až vyšinutě, jako kdyby Christian Vander měl ADHD, prostě Magma na speedu. A přesně tak to znělo i v Punctu. Hudba bez kompromisů.

Ačkoliv podle promo materiálů pořadatele Rachot skupina vyrazila na evropské turné k příležitosti reedice jejich alba Angherr Shisspa, Kōenji Hyakkei trochu překvapivě zahráli nejvíc kusů z předchozí trojky Nivraym (pokud se nepletu zazněla titulní věc, Becttem Pollt a nadupaná Axall Hasck - nevím proč, ale její úvodní riff mi něčím připomíná Oranssi Pazuzu). Ze čtvrté řadovky, se kterou prorazili v zahraničí, zazněla titulní věc a pak Fettim Paillu, zřejmě nejvyhrocenější song s krkolomnou pasáží plnou stopek a breakdownů (nevím, jak jinak to nazvat), pomyslná srážka Ion Dissonance a free jazzu. I když se posluchač častokrát svíjí v neurotických křečích, které vyvolávají většinou rychle za sebou opakované krátké hudební fráze (mimochodem, stejně to dělají Immolation), hudba Kōenji Hyakkei vyznívá díky své rozjuchanosti až optimisticky a rozverně. A i přes svou složitost, lichodobé rytmy a neustálé vzájemné proplétání jednotlivých nástrojů přes sebe, jsou melodie výrazné a zapamatovatelné a můžete si je zpívat na záchodě nebo ve sprše.

Yoshida si mezi songy na dlouhé proslovy nepotrpí, všichni se jinak soustředí na hru, snad jako jediná juchá a tancuje zpěvačka AH. Fascinuje mě suverénnost dlouholeté opory bandu - sopránsaxofonistky Keiko Komori s hippies vizáží a ztmavovacími lennonkami – i hlavního skladatele, který se během bubnování mohutně podílí na doprovodných vokálech. Klobouk dolů, což platí v zásadě pro celý ansámbl (třeba kytarista Kei Koganemaru dohrál set bez jedné struny, která mu praskla dvě skladby před koncem).

75 minut „bez omáčky“ se ukázalo jako akorát, protože mnoho oddychu hudba Japonců nenabízí. Jako poslední kousek skupina zařadila Rissenddo Rraimb, údajné disco v 7/4 rytmu, a vybízí přítomné k tanci. Pak se šestice zvedá, ale jásot diváků jí nedovoluje to zabalit, tak ještě zazní cca dvouminutová srandička Classical Music Medley, kde soubor smíchá dohromady asi dvacet známých melodií z klasických děl v rozházeném rytmu a pak je definitivní konec.

V Punctu je vedro k zadušení, ale himlhergot stálo to za to. Díky pořadatelům, kteří do našich končin tohle neotřelé sdružení ze země vycházejícího slunce přivezli, byla to velká paráda!