Datum vydání: 5. září
Vydali: We Are Busy Bodies
Žánr: folk, blues, american primitivism, alternative country, gothic americana

Recenzi na americký primitivismus (american primitive guitar) jsme tu ještě asi neměli. Pokusím se tedy o úvod pro ty, kteří se s pojmem ještě nesetkali a částečně tím i objasním, co Gwenifer Raymond hraje. Nejsem znalec, ale zhruba – (sub)žánr vytvořil i pojmenoval na přelomu 50. a 60. let minulého století americký kytarista John Fahey. Dále ho v 60. a 70. letech různě rozvíjeli např. Leo Kottke, Robbie Basho, Sandy Bull a další, od konce 90. let i třeba Jack Rose a Sir Richard Bishop, na jehož desce Fingering the Devil jsem ho vedle flamenca, arabského folku (atd.) asi zaslechl poprvé (a pak DVB od Grails).

Vychází z country/folk blues, z něhož přebírá techniku a částečně i harmonie, které ale fúzuje s vlivy evropské (neo)klasiky, (post-)minimalismu i avantgardních prvků včetně disharmonií, zvláštního ladění, ale také indické hudby (mj. rágy), psych/prog folku, improvizace atd. Většinou bývá instrumentální, hraje se na akustickou kytaru s ocelovými strunami, případně banjo. Kombinuje vybrnkávání a trsání prsty, prstýnky s/nebo i trsátkem. Primitivismus v názvu stylu odkazuje hlavně k dílčímu naivismu (á la obrazy Henri Rousseau), syrové, primární, přírodní energii a některé skladby či jejich části mohou být jednoduché, ale často jde paradoxně o technicky poměrně náročnou, někdy až virtuózní hudbu.

Fascinuje mj. hrou prsty na/u těla kytary (většinou pravačka), kdy vlastně jedna ruka brnká hlavní melodické linky i doprovod zároveň. U rychlejších skladeb to místy vyvolává dojem, že hrají dvě kytary současně, či alespoň člověk se třema rukama a jaksi „rozděleným“ mozkem. No, prostě se to člověk nějakou dobu (pár let?) učí, říkal Tomáš Niesner, který u nás spolu s Jakubem Šimanským (mj.) tento styl asi nejvíc proslavil/i.

Snad (skoro?) vše výše popsaného v hudbě Raymond uslyšíte. Hudebnice sama zmiňovala kromě Faheyho, kterému složila na první desce i Requiem, inspiraci přímo starší (roots) tradici blues a folku z oblastí Mississippi a Apalačského pohoří (Delta a Piedmont blues), do její tvorby se otiskuje i velšský původ. Americký feeling je sice cítit stále, muzika evokuje představy tamní idyly („“) v drsné divočině, ale někdy lze v těch akordech a melodiích cítit i hornatý, větry ošlehaný Wales s jeho tajemnými roklemi, vřesovišti, mokřady a lesy, tak jak je vykresloval Arthur Machen ve svých folkhororových příbězích.

Nová deska se sice točí spíše okolo sci-fi tématiky (mimochodem - Gwenifer má PhD z astrofyziky a designuje videohry – tak trochu génius?), ale někdy se mi stále částečně pojí s atmosférou folk hororu a (přírodního) okvltna. Však i Jack Parsons, raketový inženýr a chemik, kterému je věnována druhá skladba, byl stoupencem Crowleyho Thelemy. Stejně jako na předchozích deskách začíná Last Night kratším kusem, působícím jak intro/prolog. Do úvodního drone/ambientu a mihotavého vybrnkávání na kytaru vstupuje sólo na banjo, připomíná to i alt. country/gothic americanu raných Wovenhand.

V Banjo Players, Dreams s trochou dronění a závěrečné One Day, která se s pomocí efektů, slideování na (elektrické?) kytaře či steel pedalu (?) blíží i space ambient americaně z Apollo: A & S (Eno, Lanois), nebo i Pink Floyd (např. Breathe), zní vícero nástrojů a stop, zbytek desky ale táhne pouze sólová, akustická kytara.

Hned ve druhé JP Blues předvádí Raymond kromě vytříbené techniky i cit pro kompozici, umné rozvíjení a kombinování silných, chytlavých motivů, práci s dynamikou, crescendy, decrescendy a gradací skladby - zvláště v poslední třetině docela přitvrzuje, až hobluje. Nejen zde, ale i v některých jiných částech je cítit Gwenina obliba grunge, punku a noise rocku v dospívání – samo, že v akustické „folk“ verzi. Zkrátka - skvěle kombinuje technickou sofistikovanost s energickou živelností a atmosférou.

Na Last Night převládají zachmuřenější, melancholičtější či mysteriózní nálady, obloha je většinou zatažená, někdy prší, něco je vyloženě nokturnální povahy (Bleak Night). Nejde ovšem jen o malování krajinek a navozování atmosféry, Raymond svou kytarou často vyloženě vypráví příběhy beze slov. Vlivem repetitivního, vybrnkávacího doprovodu - často i značně rychlého, přeznívání tónů a rezonancí kytary působí některé úseky až psychedelicky, lehce dronují a vtahují do jakéhosi závratného hypnovíru.

Ale jsou tu i prosvětlenější, polojasné, optimističtější kusy jako Champion Ivy, Bliws Afon Tâf (Blues řeky Tâf), Cattywomp, při jejichž poslechu se dostavuje silné nutkání dát vale civilizaci, naskočit na nákladní vlak, loď či korbu auta a odejít žít do divočiny jako Thoreau nebo Supertramp. Často je to energická jízda (třeba i Bonfire od 1:30 dál), je jasné, že pár pecek budu zase dost točit při řízení.

Největší sílu a hloubku mají ovšem ty temnější kusy - zmíněná JPB a dvě nejdelší - titulní se zadoomaně bluesovým začátkem a dramatická až strhující, místy „mrazíkující“ Bleak Night In Rabbit's Wood, jejíž druhá polovina by klidně mohla zaznít u starších Opeth – akustický doomed dark folk/rock/metal? Dost možná i nej skladba Gwen vůbec? Občas v ní i jiných (JPB) zaslechnu (cca) i čarovnost raných Hexvessel (slyš i Incantation ze Strange Light) a Chrise Schlarba. Pořád sice převládá vliv Faheyho a Rose, ale Raymond si vytvořila jasně rozpoznatelný, skladatelský přístup. A budu se rouhat (což je správné), nicméně musím napsat, že mě její tvorba baví i víc než klasici žánru - asi i kvůli tomu, že v něm mám stále málo naposloucháno (+ i - ?).