Datum vydání: 11. červen 2025
Label: Tothem Records
Žánr: alternativa, free jazz, electro, avantgarda

Novinkové EP projektu Drť přináší dvě nové skladby a šestici přepracovaných věcí z minulé desky Drôtenky. Pojďme se podívat, co zůstalo zachováno a co je jinak.

V první řadě je tu zcela nový tvůrčí kolektiv. Saxofonistu Miroslava Tótha a zpěvačku Zuzanu Husárovou nově doprovází na bicí Majo Leskovský a klávesista Jan Faix. Překvapivě v kapele nyní (až na jednu výjimku) absentuje kytara. Klávesové/synth zvuky naopak dostaly o to víc prostoru: jak v novinkách, tak v reduxech. Co zůstává neměnné, je tematicky společensko-kritické zaměření - nyní s důrazem na válku na Ukrajině a v Gaze. A také intenzita, která jakoby ještě vzrostla úměrně chaosu v současném světě. Změnu identity provází rovněž nové, méně metalové, více futuristické logo.

Jestliže Drôtenky vycházejí ze zatěžkané, jako asfalt se valící atmosféry, Oči bez bielok sází na chaotičtější a razantnější vyznění. Chybí kytarové dronování, přibylo klavesových trylků a syntezátorových ploch a ruchů. Změna na bubenickém postu zvuk také výrazně ovlivnila. Majo Leskovský předvádí corově přímočařejší, průraznější hru než jeho předchůdce jazzman Jozef Krupa. Také experimentální vokalistka Zuzana Husárová je místy ještě naléhavější a “teatrálnější” než minule (což patrně někteří zdejší redakční kolegové nepřivítají), v některých pasážích se zřetelně inspiruje metalovým growlem i screamem - až na hranici svých možností a někdy i za ní. S trochou nadsázky by se její způsob práce s hlasem dal přirovnat k výrazu Yoko Ono, která je také mnohem více performerkou než zpěvačkou. A také má tendenci stejným způsobem některé posluchače iritovat.

Titulní skladba Oči bez bielok je jediná, kde uslyšíme barytonovou kytaru, a tak ji můžeme chápat jako určité přemostění mezi starým a novým soundem. „Šepot do hluku padajucich bômb nebude nikdy dobre počuť. Zároveň ani to ‘ohlušujúce kričanie nepomáha’ a zabíjanie nezastavilo,” praví doprovodný text k EP a myslím, že velmi dobře skladbu vystihuje.

Druhá novinka Rytmus krvi začíná kratičkým motivem na banjo (které pak ve střední pasáži satiricky evokuje zvuk balalajky), než se skladba překlopí do své pravé podoby. Ta je avantgardně-rocková. Svými synth výjezdy a tempovými zvraty navazuje na předešlou skladbu. Velmi často se mi u obou vybavuje způsob, jakým pracují třeba První hoře, potažmo Už jsme doma a podobní krotitelé alternativních žánrů - tedy velmi svobodně a barevně.

Následuje šest vlastních předělávek, kompletně znovu nahraných současnou sestavou. Duše skladeb zůstává zachována, mění se vizáž. V porovnání s originálními verzemi jsou ty současné jaksi “zahuštěnější” a různě pokrácené, třeba Kosačkou téměř o minutu. Jednoznačně nejslyšitelnější je již zmíněné nahrazení kytary syntezátorem. Vynechány jsou tedy pochopitelně ty nejvíce dronové kousky z druhé poloviny Drôtenek (jako Čo máme, Relaxujem či Lao-c’). Možná trochu radikální řešení, ale velmi funkční a vzhledem k dominantní roli saxofonu je vlastně nosná konstrukce “jen” obalena jiným materiálem.

Svým způsobem je tahle zkomprimovaná verze Drti posluchačsky vstřícnější, byť stále velmi intenzivní a drásavá. Zejména poslední skladba EP, Drôtenky, nakládá možná ještě víc - včetně opravdu extrémního Zuzanina hlasového výkonu.