Datum vydání: 1. listopad 2024
Vydali: Indies Scope
Žánr: alternative rock, avantgarde rock

Předem a narovinu musím říct, že co se První hoře týče, nejsem objektivní. Tahle hudba je mi tak bytostně blízká, že bude dost těžké udržet při sepisování patřičný odstup.

Kapela loni oslavila 25. narozeniny a k nim si nadělila sedmé album. Achtung, Sultan! vyšlo po sedmileté pauze, což se může zdát jako dlouhá doba, ale znalci vědí, že to tak u PH prostě chodí. Soubor v mezičase úplně nehibernoval. Proběhla oslava dvacetin na dvoře před Crossem a sem tam živé vystoupení. Právě na těchto koncertech už bylo možné zaslechnout několik písní, které se nakonec objevily na Sultánovi. Jmenovitě Maškaráda, Velkej Developer, Hochštapler, Prastarej Noe a nejspíš jsem zaslechl i Yummy Yummy. Pravidelný návštěvník živých vystoupení při premiérovém poslechu novinky zažije pocit, že poslouchá něco již důvěrně známého, a že těch sedm let se jaksi zkomprimovalo na čas zdánlivě kratší.

Nahrávalo se už v roce 2023 v Hostivaři u Zdeňka Šikýře, v Audio Factory u Pana Bertráma, míchal Aleš Hyvnar. Toto extra vypichuji, protože se pánům podařilo stvořit zvukově nejlépe ošetřenou nahrávku PH. Odzkoušeno na profi studiových bedničkách Thomann a byla to skutečná slast! Ale i v běžném provozu si posluchač všimne, že je nahrávka hezky dynamická, pěkně funguje prostorové rozložení nástrojů, detaily nezanikají. I když se toho často děje opravdu hodně najednou, nikde nic nevyčnívá ani se neztrácí, ať už mluvíme o živých nástrojích nebo samplech.

Hráčský um pětice je za ty roky (ve stejné sestavě od roku 2009) taktéž řádně vybroušený. Rytmická sekce Medák (bicí) a Jiří (basa) je proslulá tím, že ve studiu dává vše na poprvé a druhé náběry dělají jen tak pro sichr. I tady je velká radost je poslouchat, protože udělat stabilní základ pro tak rytmicky a žánrově tekutou hudbu chce hodně fištróna. Bertrám svým klávesovým arzenálem opět pokrývá prostor pestrou škálou syntezátorových rejstříků i čistým zvukem klavíru a samozřejmě i nadále obstarává expresivnější vokály. Klaun tradičně protkává některé skladby akordeonem. Nu a Urza celý ten cirkus opatřuje čím dál vymazlenějším kytarovým pojivem, hlavním vokálem a zejména osobitou poezií.

Urzovy texty jsou tradičně na úrovni, která staví PH v tom našem hudebním rybníčku na extra level. Obecně mívám u tuzemských kapel často potíže strávit jinak dobrou hudbu kvůli blbým textům (když jim je rozumět). Ačkoli zrovna na Sultánovi mám problém s některými až moc rozpustilými dada hříčkami a několika vulgaritami, které mi k jemnému básnění Milana Urzy nesedí. I ten Mencl/moncl mě trochu tahá za uši. Ale jinak i na novince jsou jak písně s poselstvím, které by bez problému zapadly do vysílacího schématu rádia Proglas, tak vypalovačky pro kotel na BA (což se mimochodem v minulosti obojí přihodilo).

Hudebně Achtung, Sultan! nabízí klasický kotlík stylů, který už známe z předchozích alb. Gros tvoří alternativní rock tak, jak ho kdysi začali kultivovat Už jsme doma a brutální lyrika Psích vojáků a Filipa Topola. Určitě není od věci zmínit třeba Mr. Bungle nebo Pražský výběr nebo znělku The Benny Hill Show nebo… (posluchač nechť si doplní sám). Ovšem z těchto kořenů raší žánrové oddenky do všech směrů: od punku a metalu k psychedelii i rockové baladě až po kabaretní kuplet. Myslím, že otevírák Už to slyšim je ideálním kouskem pro představu.

Začne obvyklým, odněkud vystřiženým absurdním intrem/proslovem, pokračuje rozpustilým sborovým motivem, který se náhle zlomí do melancholické psychedelie s nádherně nazvučenou kytarou a lyrickým textem, ten plynule přejde v pasáž s growlem, následuje elektronická mezihra, progy riff, lyrika, growl… To vše na ploše 3:33 a kupodivu podezřele konzistentně. Následující Maškaráda kombinuje skočnou tvář PH s refrénem na začátku a slokami v rytmu valčíku. Velkej Developer je nejtvrším kouskem alba s velmi dobrou kytarovou riffáží, téměř i blastbeatem, akordeonem, čistým klavírem a agresivním vokálem. V závěsu první sebezpytná balada Hochštapler, kterou následuje další zběsilý úprk Osolen… atakdále, a tak podobně.

Lyrické, neironické kousky (Prastarej Noe či Neboj se stínů) se v rychlém sledu střídají s absurdními hříčkami (Osolen, Yummy Yummy…) přesně v duchu commedie dell‘ arte, ke které se PH rádi odkazují. Improvizace s pevně danými charaktery a lazzi, tedy tradičními vtípky vkládanými do nových scénářů. Nebál bych se, v kontextu tvorby PH, uvažovat nad eccovským mísením nízkého umění s vysokým jako naprosto legitimní uměleckou formou. To je pro některé posluchače často kamenem úrazu, protože není zcela jasné, jestli to náhodou celé není jedna velká maškaráda, nad kterou se dá jen mávnout rukou.

Co ale na Achtung, Sultan! nakonec přeci jen trochu vadí mně, je přílišná rozdováděnost a určitá dramaturgická roztříštěnost. Tentokrát jako by měl dadaismus navrch nad rozumem. Subjektivně se mi zdá, že na dřívějších nahrávkách byl poměr lépe vyvážený. V tomhle směru považuju za nejdotaženější předchozí Křehký mechanismus pozemského štěstí, který ve finále působí uceleněji a možná i posluchačsky přívětivěji. Ale ono je možná někdy lepší, místo rozjímání nad starozákonními proroky, si po pár pivech zahulákat „…ani kokotá!“ nebo „všechny cecky vedou do Říma.“

V každém případě je Achtung, Sultan! další silnou položkou v diskografii kapely. Má své marginální slabiny, ale ty jsou jednoznačně převáženy výborným materiálem a vychytaným zvukem. První hoře na svých chalupářských soustředěních, kde materiál vznikal, vyrobili nahrávku, která zase jednou dokazuje, jak moc mají rádi hudbu.