Kdy: čtvrtek 24. dubna 2025
Kde: Praha, Rock Café

Tuzemští pionýři punk-jazzového kabaretu svolali své fanoušky k pražskému křtu nové desky Achtung,Sultan! do Rock Café. Dnes bez předkapely, bez větší pódiové extravagance (nepočítáme-li zlatým řetězem okrášlenou volavku a dva kartonové psíky), bez obsluhy u merche a kupodivu i bez kostýmů (!). Zkrátka vše obráceně a naruby než jak by se slušelo na křest jedné z nejlepších desek loňského roku.

Fanouškům sice trvalo o něco déle než jen akademickou čtvrthodinku, než se sešikovali v optimálním počtu, ale okolo půl deváté První hoře startuje svůj set skočnou Maškarádou pro necelé dvě stovky příchozích. Tenhle song se nachází na novém albu, ale na koncertech ho kapela hraje už delší dobu, takže je odezva hned zkraje výborná.

První, co mě upoutá, je právě absence kostýmů, které obyčejně kapela na pódiu nosí. Musím říct, že mně tahle neokázalost příjemně překvapila. Přestože jsou kabaret a klauniáda jedním z důležitých výrazových prvků jejich pódiové prezentace, mě to nikdy nedávalo moc smysl. A myslím, že pro řadu neznalých posluchačů/diváků je právě tahle stylizace poněkud matoucí, což dokládá jedna dávná vzpomínka na warm-up na Brutalu #15, kdy zklamaný polský fanda zahlásil: „Chcieliśmy Slayera, a dostaliśmy klaunów,“ a odešel, aniž by kapele dal šanci – dočkal by se i kouska toho thrashíku.

Dnes se ale sešli samí znalci. A je to zase pozoruhodná směsice obecenstva včetně dospívajících obrýlených intelektuálů obého pohlaví, několika nachmelených rockerů, rodinných příslušníků muzikantů a dvou náhodných německých turistů.

Zvuk zpočátku není moc ideální. Kapela nemá vlastního zvukaře a s tím dnešním prý dosud v Rock Café neměli tu čest, což je při tak rozmanitém hudebním materiálu trochu sázka do loterie. Nicméně postupem času se poměry nástrojů povedlo vyladit a eliminovat i vazbení na pódiu. Dokonce jsem si vlastně poprvé pořádně vychutnal mírně vytaženou baskytaru pana Jiřího, což byla velká radost!

V první části koncertu zazní téměř celá novinková deska v lehce pozměněné posloupnosti (chyběl Svatý Salieri a Wasabi Exclusiv) a já musím poněkud korigovat své výhrady, že je studiový Sultán až moc dada a rozjuchaný, protože naživo i ty „crazy“ vály jako Bohnická, Yummy, Yummy či Prase s kamerou fungují moc dobře. Právě tyhle ztřeštěné skladbičky plné rychlých rytmických i žánrových přechodů a skoků muzikanty dokonale prověří. Jen Osolen se kapele bohužel rozsype zrovna v tom nejlepším, v samém závěru, který je jinak velice dobře vypointovaný. Tady se bohužel projevila nevýhoda, kterou obnáší sporé koncertní vytížení. Na druhou stranu to byly, ještě s jednou chybkou v páně Urzově kytarovém nástupu do Černého Petra, jediné dva viditelné kiksy a to je při hodinu a půl dlouhém vystoupení ne úplně triviální instrumentace pořád na pochvalu. Nepřestává mě udivovat, s jakou lehkostí PH kormidluje mezi alternativou, prog rockem, punkem, metalem i lyrickým patosem. Přitom je to všechno kompozičně zvládnuté – žádné švy mezi sešitými žánry nenarušují celistvost skladeb.

Dramaturgickým protipólem výše zmíněných rozverností jsou lyrické, neironické balady a semi-balady (nutno brát s jistou rezervou), které narušují programovou grotesknost a balancují rovnováhu vesmíru První hoře. Poslechneme si Neboj se stínů i mou oblíbenou Prastarej Noe. Před Hochštaplerem hoši vítají na pódiu kmotru alba Lucii Redlovou (jediná toho večera oděna do kostýmu), která je doprovodí na mandolínu a valašskou slivovicí pokřtí desku i napojí všechny na jevišti. Žádné velké proslovy. Pak ještě potlesk pro přítomného Aleše Hyvnara, který se albu postaral o povedený zvukový kabát, a jede se bez prostojů dál. Lucie Redlová pak ještě zahraje na mandolínu v silně humanistické polobaladě Černý Petr a sama pak se svým nástrojem a lehkým elektronickým podkresem odprezentuje vlastní skladbu Za co, Bože, za co?, aby se PH mohli vrhnout do druhé „best of“ části vystoupení.

Dostaneme ochutnat za všech starších alb (vyjma debutu Na úpatí). Zjistíme mimo jiné, že Smrt si jde pro vašnostu je pořád parádní odpich včetně Medákovy dvoušlapky, Klavíry s jemným topolovským nádechem v úvodní části a epickým refrénem mají tendenci vhánět slzy do očí, že Křídla jsou důkazem, proč Lamento posbíralo tolik ocenění… V grandiozním finále pak zazní největší „komerční“ hit Diskokoule a Malý pán z minulé desky. Po závěrečném aplausu je vidět, že by PH ještě hráli, ale policejní 22. hodina je neúprosná.

Dnešní oslava opulentní hudby se odehrála neokázale, bez podbízení se a bez velkých gest, z čisté lásky k hudbě. Možná to zní pateticky, ale patos k PH patří úplně stejně jako hravá potrhlost. Kapela už nemá zapotřebí nikomu nic dokazovat. Ten, kdo si k ní našel cestu, byl dozajista spokojen, ti, kdo si tu cestu ještě nenašli, přijdou příště :)

Setlist (bez pořadí a záruky):
Maškaráda
Malovali čerty na zeď
Velkej Developer
Už to slyšim
Hochštapler
Osolen
Yummy Yummy
Prastarej Noe
Neboj se stínů
Prase s kamerou
Bohnická
Němohra
Černej Petr
(Lucie Redlová: Za co, Bože, za co?)
Křídla
Don Quijote
Smrt si jde pro vašnostu
Klavíry
Diskokoule
Malý pán