Datum vydání: 4. září 2026
Vydali: The Flenser
Žánr: noise rock, sludge, industrial metal
Délka: 43:50

Na konci chodby další rozcestí, tři chodby. Doleva, doprava, rovně. U vchodu říkali, že pokud se ztratí, pokud sejde z cesty, někdo jí napoví skrz interkom.

Interkom je taková malá plastová krabička na stropě uprostřed rozcestí, ve stejném místě jako na předchozím rozcestí, ve stejném místě jako na rozcestí před půl hodinou.

Malá krabička, která zůstává stejně jako na předchozím rozcestí zticha, i když se postaví přímo pod ní a křičí z plných plic. Nejdřív o pomoc, pak o kreténech, co jí nepomůžou, pak o zkurvený smůle, která jí provází celý život. Křičí, dokud jí nezradí hlasivky a pak se sesune na zem a odevzdaně kouká. Doleva, doprava, dozadu, dopředu, už ani neví, odkud přišla. Po pár minutách se zvedne a pomalu se odšourá doleva, tak jako minule, tak jako dvacet rozcestí zpátky.

Stojí před regálem a přemýšlí, kterou bonboniéru koupit. Nebo radši kytku? Nebo láhev vína? Je to rozhodnutí, které nedělá poprvé, vlastně se poslední dobou často opakuje, už několikátý pátek za sebou. Je to zbytečné rozhodnutí, protože ať už vybere čokoládu, kytku nebo víno, hádce se stejně nevyhne, protože jejich vztah už se dávno rozsypal.

I přesto pokaždé stráví dobře půl hodiny přecházením mezi regály, porovnáváním možností a studováním cenovek. Půl hodiny, během který ho sžírá nerozhodnost, dokud vztekle nepopadne levnou bonboniéru, tu samou, kterou vybral minule. Pak naschvál urazí prodavačku, pohádá se se starší paní o sedačku v tramvaji, sousedovi srazí popelnici. Ale to už je ruka na klice dveří od bytu, tělo je najednou hrozně utahané, v hlavě je prázdno.

Aneb příběhy, co se mi honí hlavou, když poslouchám nové Chat Pile Who Loves The Sun. Je to odevzdaná, bezútěšná nahrávka, dost možná nejvybledlejší, co zatím oklahomští vydali. Ne snad, že by měnili hudební základy, Who Loves The Sun pořád staví na tvrdé industriální rytmice, vyšinutějších riffech a zpěvech á la The Jesus Lizard a náladovosti Korn. Ale kde předchozí řadovka šla naproti mainstreamu, novinka zatahuje brzdu a vrací Chat Pile na méně přívětivé koleje. Koleje, které vedou přes přejezdy, o kterých se píše v černých kronikách.

Okolo přejezdů se Chat Pile motali vždycky, ale dříve se z temnějších momentů zvládali vyhrabat, ať už našli zrnka naděje v návalech vzteku nebo ve vzpomínkách na lepší časy. Teď jim tyhle berličky tolik nepomáhají, vztek je spíš symptom bezmoci, vzpomínky spíš prohlubují odcizení (tady je potřeba zmínit Viva Emptiness od Katatonia, zasmušilý pasáže, který tuhle desku připomenou, bych od Chat Pile nečekal).

Otázkou zůstává, jestli jsou Chat Pile přes určitou ztrátu barev pořád zábavní na poslech. Vybledlost jde na Who Loves The Sun ruku v ruce s jednolitostí, což může zážitek umocnit, když se bezútěšnost pěkně vrství a nabaluje. Jindy mě ale tohle spojení od poslechu odpuzuje, protože v něm cítím ubíjející opakování již řečeného.