Datum vydání: 31. červenec 2026
Label: Sentient Ruin Laboratories
Žánr: death metal, drone, ambient, sludge
Délka: 1:14:30

Altarage je skupina, která je mi svým hudebním zaměřením blízká, snad dokonce nejbližší. Přesto si nemyslím, že všechny jejich desky jsou mimořádné, jejich živé vystoupení mě dokonce roztrpčilo - jejich zvuk a vyznění mi ale pořád pasuje. Pokud někdo ještě neměl tu čest, řeknu stručně, že jde o post-Portal atmosférický death metal s ambientem a lehce snad i industriálem, který se spíš snaží vytvářet neosobní zvukovou masu než na riffech postavené skladby.

První tři desky jsou již dávnější kapelní minulostí, byť za poslech stále stojí. V recenzi se ale budu odrážet hlavně od monstra jménem Succumb. Po tomto asi nejambicióznějším počinu (posledním na Season of Mist) vydali Altarage ještě dvě alba. Jednak poměrně krotké (na své poměry!) Worst Case Scenario, které jsme tu s Danem měli na paškále a které čerpalo z klasičtějšího death metalu, a pak půlhodinu zběsilosti a zároveň asi nejtvrdším album Sol Corrupto, které bylo nahráno živě. To představuje tu méně melodickou tvář Altarage a zároveň bylo asi jejich nejoriginálnějším počinem.

Novinka Cogwheel se velkolepým rozmachem a rozsahem přes hodinu a čtvrt vrací k Succumb. Co do uměleckých ambicí na něj navazuje, zároveň ale mohutnou odlidštěnou strojovou mašinérii spojuje s temnou dronovou energií Sol Corrupto. Výsledkem je další krok do míst, kde se Altarage vždy cítili nejsilnější: mezi deathmetalovou brutalitu, sludgeovou tíhu a dlouhé ambientní plochy, v nichž se hudba spíš valí a houstne, než aby se klasicky rozvíjela. Najdeme tu proto hodně dronaření a méně přímočarého death metalu. Poskrovnu je riffů, ačkoli mně osobně připadají tím lepší a víc si je užívám. Nejlepší v Not a Proper Burial, kde se z hučící masy vynoří motiv, který má díky okolnímu monotónnímu tlaku sílu. Altarage tu s jednotlivými nápady neplýtvají. Nechají je dlouho čekat, a když se konečně objeví, dostanou prostor vyniknout.

Dlouhé minuty škrundání v pomalém půlovém rytmu mě blaží, ať už v úvodní Peso Muerte (parádní bengr na úvod, devět a půl minuty hučícího death metalu!) nebo v Not a Proper Burial. Jako pro většinu recenzentů pro mě slabým momentem není ani skladba 1988, která je jedním dlouhým ambient/noise dronařením. Naopak mi připadá, že dramaturgie alba výborně funguje a přívětivě naladěnému posluchači servíruje odpočinek a tlak v dobře odměřených intervalech. Ano, je pravda, že pamětihodných momentů je tu spíš poskrovnu. Totéž se dá říct i o zpěvu, nebo lépe snad řečeno řevu a skřehotu, kterého je slyšet jen tu a tam útržky. Vokál není hlavním nositelem emocí ani další dominantní vrstvou. Je to jen občasný lidský zvuk uvnitř jinak téměř dokonale odlidštěné mašinérie.

Jediným slabým místem pro mě osobně je skladba Ichor, což je řekněme „obyčejná“ sludgová skladba postavená na basové lince. Umím si představit jejích 15 minut vynechat. Na druhou stranu jsem ohledně přehnaného rozsahu alba přečetl na Angrymetalguy vynikající poznámku, o kterou se musím podělit: Album je stejně zbytečně dlouhé jako šichta dělníka v továrně, o které(m) pojednává.

Mně osobně Cogwheel sedlo jako už dlouho žádné album a dělá mi společnost nejen na dlouhých cestách vozem, ale i při usínání. Rád ho poslouchám ve sluchátkách a rád z něj na gramofonu postavím masivní zvukovou stěnu doprostřed obýváku. Samozřejmě že 75 minut je mnoho a z „objektivně“ hudebně kritického hlediska je to stopáž neopodstatněná. Celou herní dobu mi ale rozdává radost, a proto musím sahat po téměř nejvyšším bodování.