Kde: Praha, Futurum Music Bar
Kdy: pondělí 19. října 2026
Fotky: celá galerie Oskara
Pořádali: Obscure Promotion

Večer otevírali mladíci MÚR, kteří kupodivu nehrají black metal, jak by se od islandské kapely dalo očekávat. Pohybují se na spíše post-prog metalovém poli a provozují čistý zpěv, což je řadí do trochu jiné kategorie než hlavní hvězdu. Kvintet má na svém kontě zatím pouze debut, který není špatný a posbíral veskrze kladné recenze, takže spousta návštěvníků se zřejmě rozhodla nenechat si je ujít a v sálu tak bylo plno už od začátku.

Bohužel naživo se síla materiálu Múr úplně neukázala. Zadoomané, táhlé a pomalé songy občas prořízly macaté podladěné kytary, celkový dojem však byl na můj vkus až příliš atmosféricko-esoterický a ve spojení s také pomalým zpěvem, kdy zpěvák nadužíval ono protahované „jééééé“, nepůsobila hudba zrovna energickým dojmem. Na druhou stranu úplně marné to také nebylo. V momentech, kdy kapela přitlačila a začalo se riffovat, to znělo fajn. Škoda, že se tak nedělo častěji.

Nejvíce pozornosti na sebe strhával bezesporu zpěvák, který krom vokálu obsluhoval keytar – klávesovou kytaru á la Michal David, a vystoupení místy dost teatrálně prožíval. Dojem umocňovala též projekce, kterou hoši měli za zády a celkově bylo znát, že show má kapela promyšlenou a snaží se působit maximálně profi. Výsledek však vyzněl tak nějak napůl. Místy to znělo zajímavě a dá se říct, že kapela má na svůj mladý věk vcelku originální výraz, strhnout a rozhýbat mě ale nedokázala.

Koncert byl oproti plánu posunutý, takže temně avantgardní experimentátoři ORANSSI PAZUZU z Finska nastoupili až po deváté, což však bylo díky pouze jedné předkapele pořád příjemně brzo. Jsem rád, když hlavní hvězda na koncertech v týdnu začíná takto zavčasu.

Pojďme ale k věci. Na úvod zazněla vcelku krotká, pomalá věc Sienipivli z alba Kosmonument, čímž skončila ten večer mj. exkurze do historie. Kapela se pak dále věnovala (až na přídavek) pouze novější tvorbě, konkrétně posledním dvěma albům a stejně jak studiově, tak i na živo ukázala, že její muzika je nyní oproti celé metal scéně už prostě „jinde“.

Těžko popsat styl, kterému se Oranžový démon aktuálně vlastně věnuje. Každopádně s black metalem to nemá krom zpěvu společného prakticky nic. Asi nejvýstižnější je označení psychedelic-noise-krautrock s notnou dávkou industriálu, kde prim hrají keyboardy, na které pánové vyluzují rozličné pazvuky a ty pak kombinují s hlasitým, avantgardním noise rockem.

Kytary během koncertu hřměly tak v padesáti procentech času a mnohdy jsme čekali docela dost dlouho, než se kapela přes mnohaminutové klávesové/vazbící improvizace k nějakému riffu dopracovala. Jako nechápejte mě zle, nebylo to špatné, naopak to působilo po celou dobu příjemně „vyjetě“ a vystoupení hodnotím jako zajímavé. Konkrétně songy Bioalkemisti, Muuntautuja, Uusi teknokratia, Kuulen ääniä maan alta, které tvořily první polovinu koncertu, vyzněly parádně a ukázaly, že Oranssi Pazuzu jsou i v rámci avantgardy zjevením.

Druhá polovina koncertu reprezentovaná kusy čistě z poslední desky, a sice Voitelu, Hautatuuli, Valotus a Ikikäärme, však byla místy až moc expresivní, neuchopitelná a tradičnímu rock/metal formátu se vzdalující. Vystoupení díky dlouhým mezihrám, kde se krom hlučení kláves a vazbení kytar nic moc nedělo, přeci jen trochu padal řetěz a potvrdilo se mi to, co si myslím už dva roky, a sice že poslední album Muuntautuja (2024) je navzdory své vizionářské odvážnosti prostě slabší.

Našly by se mouchy, ale dá se říct, že kapela měla tentokrát dobrý zvuk, což cením, protože při haluzácké povaze té hudby nebývá na koncertech Oranssi pravidlem, že jsou všechny použité nástroje a zvuky slyšet v takto uchu lahodícím celku.

Po asi hodině byl konec základní části, zcela zaplněné Futurum si však vyskandovalo přídavek, kterým byla sedmnáctiminutová Vasemman käden hierarkia z alba Värähtelijä, takže ve finále jsme obdrželi docela velkou porci vpravdě netradiční hudby, která uhranula všechny zúčastněné. Kdo holduje metalové avantgardě a finské Pazuzu ještě neslyšel, doporučuji napravit. I přes pár slabších míst, byl tohle totiž zážitek, na který se nezapomíná.

O mně je známo, že jsem ke koncertům ORANSSI PAZUZU  poměrně kritický. Tyhle Finy sleduju prakticky od jejich začátků a jejich nahrávky mám dost rád. Naživo jsem na nich byl poprvé v roce 2014 v dnes již nekoncertním prostoru K4 a od té doby stále doufám, že se mi konečně poštěstí zajít na jejich koncert, s nímž bych byl plně spokojený. Za těch dvanáct let jsem je viděl minimálně šestkrát a některé z těch gigů byly dost dobré. Pokaždé jsem ale odcházel s pocitem, že minimálně co se zvuku týče, mohlo by to dopadnout ještě o něco lépe.

Do Futura jsem tedy klasicky přicházel s částečnou skepsí, ale zároveň s aspoň minimální nadějí, že by to tentokrát konečně mohlo klapnout na sto procent. Ta naděje byla celkem malá, přece jen jsem Oranssi Pazuzu viděl ve Futuru už dvakrát a ani jednou to v mých očích a hlavně uších nebylo ono.

O to nadšeněji teď mohu napsat, jak moc mě těší, že jim to letos konečně vyšlo. Ono už během předkapely, která mohla být hudebně sebenudnější, šlo poznat, že by pondělní koncert měl mít skvělý zvuk. Kdo ví ale, zda si Finové a Islanďané nedovezli jiné zvukaře. Ale i bez nutné znalosti veškerých detailů musím říct, že s takhle dobrým zvukem jsem Oranssi Pazuzu v minulosti nikdy neslyšel.

Za ty roky, kdy různě kultivovali svou hudbu, rozšiřovali svůj arzenál a synťáky s různými efekty na jejich pódiu pouze přibývaly, jsem se bál toho, že zvukaři a možná i samotní členové pomalu zapomněli, že jsou OP pořád původně kytarová kapela, na jejíž koncertech prostě ty kytary fakt chceš slyšet. Veškerá klávesová a vokální magie s bicími je sice super, ale když jsou strunné nástroje tytam, prostě vás to zamrzí.

Tentokrát ale aspoň na mém místě (cca uprostřed pomyslného kotle) šlo slyšet vše krásně. Jako by najednou (novému?) zvukaři došlo, že Oranssi na ty své kytary opravdu hrají a konečně je vytáhl. Jasně, mnohdy jsou totálně přeprasené efekty nebo jen použité na generování signálu pro tvorbu dalšího noisu, ale jsou tam! A nejen ony, ale i všechny další nástroje.

Vlastně díky tomu, jak vše dobře znělo, jsem poprvé z koncertu Oranssi Pazuzu odcházel s pocitem, že má jejich živá podoba opravdu přidanou hodnotu. Už jen tu masivnost synťáků v samotném úvodu Sienipilvi prostě při domácím poslechu nezažijete. K tomu zde byla velmi dobrá práce s prostorovým zvukem, kde se jednotlivé kanály hezky střídaly. Nechybělo ani vkusné vytažení jednotlivých linek v konkrétních pasážích na úkor jiných, v danou chvíli méně důležitých nástrojů. Prostě přesně to, co bys od živáku takto renomované kapely čekal. To, že kytaristovi na pravé straně v jednu chvíli nefungoval synťák, což ovšem zvukař během pár vteřin zvládl vyřešit, nepovažuji za jakýkoliv problém.

Ono mé nadšení ale nespočívá jen v dobrém zvuku. I jejich hodinu a půl dlouhý set byl poskládaný a odehraný velice dobře. Dle očekávání Finové hráli nejvíce ze svého posledního alba Muuntautuja, ale vpálili tam i pár kusů z předchozího Mestarin kynsi. Vše hezky popropojované, s hromadou upravených a improvizovaných částí, díky kterým jste neměli pocit, že jen posloucháte CDčko s vizuálním doprovodem.

Vizuální stránka koncertu byla taky moc pěkná. Jebat nějaký zbytečný projekce v zádech, tady stačila vkusná práce se světly, která pěkně zvýrazňovala obrysy jednotlivých postav a hezky se proměňovala. Dokonce i když došlo na momenty, kdy např. samotný Juho odložil kytaru a vyšinutě ječel do mikrofonu, kužel světla se zaměřil na jeho postavu. Podobně tomu bylo i ve chvíli, kdy dostal hlavní prostor klávesák Ville.

Potěšilo mě taky, že Finové už zdaleka nepracují s různými hlukovými a vrstvenými plochami tak prvoplánově jako dříve. Ne že by v průběhu svého setu několikrát solidně nezabuřili, naopak, těch sonických výplachů tam je pořád dost. Zvlášť kytarista Niko tam kolikrát posílal solidní zvěrstva, když na své kytaře drhl zběsilá tremola, která pouštěl přes hromadu efektů. V jednu chvíli aji vytáhl kabel z kytary a zahrál si na harshnoisera, který mačká a škube se samotným jackem. Nikdy to však nebylo tak přímočaré jako v minulosti, ale podstatně sofistikovanější, a to i včetně veškeré práce s moduláry atd.

Vlastně jediným trochu slabším momentem byla jedna ambientní pasáž, která byla delší, než by bylo třeba. Tady ale tak trochu tuším, že nebyla úplně plánovaná a byla protažena např. kvůli technickým potřebám. Niko v tu chvíli zdrhl z pódia a možná si musel vyměnit strunu, což mě vzhledem k těm prasárnám, co se svou kytarou dělal, vůbec nepřekvapuje. Další členové na sebe chvíli koukali a lehce celému setu spadl řemen. Nejednalo se ale o žádný dramatický problém, který by narušil zážitek z celého koncertu. Hned další song už zase rozjížděl solidní magii a přídavková čtvrthodinovka Vasemman käden hierarkia jela taky poctivé bomby.

Shrnuto a podtrženo, jsem fakt rád, že mi s Oranssi Pazuzu vydržela trpělivost a že i přes veškerá dřívější větší či menší zklamání jsem na jejich koncerty stále opakovaně chodil. Trvalo to sice jenom dlouhých dvanáct let, ale tohle byl konečně gig, který klapl na sto procent a já jsem z něj nekriticky nadšený. Doufám tedy, že se nejednalo pouze o pomyslného jednorožce, kterého už v této podobě nikdy znovu nespatříme, ale že si Finové budou takto kvalitního zvukaře držet i v budoucnu a že i naše další následná setkání dopadnou na výbornou. Víra v koncertní podobu této kapely budiž po pondělku obnovena.