Kdy: 26. leden 2026
Kde: Praha, O2 Universum
Pořádali: Obscure Promotion

Vyprodaný koncert v O2 Universum otevírala čtveřice s názvem President. Hlavního frontmana, zpěváka v obleku a masce v tomto případě doplňovala na podiu ještě trojice zakuklenců, dva s kytarami, jeden za bicími.

Hudební produkce potom probíhala tak, že na pozadí běžel pomalý, dunivý samplovaný beat s basou, do kterého muzikanti dohrávali. Hučení elektro podkladu bylo však často natolik nahlas, že tenké, bzučivé kytary nebyly často skoro znát. Stejně tak zpěv jel napůl z playbacku, napůl živě. Občas bylo slyšet, že president něco zpívá, jindy bylo slyšet, že to zpívá samo i bez něj. Co k tomu dodat?

Asi že v reálu šlo o melodický shoegaze-rock/metal, do kterého občas zahřměly (skoro) djentové kytary. Po většinu času však zněly generické sladkobolné melodie. Nebylo to nic moc, ale ta půlhodina se dala vydržet.

Druzí v pořadí, francouzští Landmvrks, byli výrazně o něčem jiném. Kapela hned od počátku rozběhla živelný crossover/metalcore nářez, a byť ve finále nešlo o tolik strhující jízdu jako vloni na Brutalu (fotky), tak dojem byl oproti prvnímu tělesu mnohem víc v pořádku.

Hlavní rozdíl spočíval nejen v produkované kvalitě a energii, ale též v tom, že se hrálo více živě. Tedy alespoň z drtivé části. Občas nějaký podkres zazněl, ale zvuku dominovaly živé kytary, bicí a basa tak, jak to správně má být.

Zkraje byl zvuk hodně přebasovaný, postupem času se ale vše srovnalo a kapela v čele se rtuťovitým, neposedným frontmanem, přestože měla k dispozici pouze okraj podia před zakrytým jevištěm Architects a sporé nasvícení, dokázala předvést očekávanou, živelnou show.

Kvintet staví svůj projev na tom, že hodně střídá rytmus, nálady i žánr, takže jsme slyšeli v jeden moment tvrdý deathcore a vzápětí melodický refrén. V hudbě měkčí pasáže většinou střídá tvrdší nářez, skladby se často mění, kapela se však dokáže vyhnout klišé a skladby obsahují vcelku chytlavé pasáže, takže poslech není nuda.

Těžiště vystoupení spočívalo v úspěšném, průlomovém posledním albu The Darkest Place…, konkrétně na hitech Creature, Sulfur a Blood Red, které kapela prokládala songy z předchozího alba Lost In Waves. Dá se říct, že hoši z přidělené čtyřicetiminutovky vytěžili maximum a po zásluze se dočkali od publika vřelého přijetí a také velkého kotle.

Hlavní hvězdy, dnes již protřelé harcovníky Architects jsem, přiznám se, před časem možná předčasně odepsal. Úplně poslední album The Sky, The Earth and All Between sice není špatné, ale i tak jsem měl za to, že kapela žije spíš ze svého jména a nemá už moc co nabídnout. Koncert mě však velice rychle vyvedl z omylu.

Hned od začátku nás maximálně tvrdý a hutný sound a energie, která z podia šla, doslova paralyzovaly. Jako znělo to fakt hodně tvrdě. Breakdowny ve druhé Whiplash lomcovaly celou O2 Universum, nebylo to však nepříjemné. Intenzita byla hraniční, ale pořád poslouchatelná. Zvuk díky vytažené base a dunivému kopáku rezonoval sice až v žaludku, ale ta energie byla neskutečná.

V drtivém sevření nás kapela držela skoro čtyřicet minut, až jsem si říkal, že už by to chtělo nějaký odpočinkovější kus. Songy Architektů sice obsahují na střídačku tvrdší metalcore/deathcore pasáže a melodické refrény, Sam Carter je naživo spíš řve, než zpívá, takže pocit zklidnění dlouho nepřicházel.

A propos zpěv zněl pravdivě. Čekal jsem u hlavní hvězdy v takto velké hale nějaké ty berličky v podobě halfplaybacků či samplů, kupodivu ale nebylo nic z toho postřehnutelné, což je další důvod ke chvále. Kapela hrála v šesti lidech se třemi kytarami a měla dvoje klávesy, které samozřejmě nějaké doprovodné zvuky produkovaly, ale dojem poctivého, živého hraní nic nekazilo.

Největší porce songů (celkem 8) zaznělo z výše uvedené poslední desky, což jsem uvítal. O zbylých 11 kusů se pak podělily alba předchozí s tím, že nejstarší kusy byly z Lost  Forever/Lost Together (2014). Dále do historie jsme se už nepodívali.

V jedné skladbě Architekty na podiu doplnil Florent Salfati z Landmvrks, což energickou show v ten moment ještě nakoplo. Koncert byl zpětně viděno dobře dramaturgicky poskládaný. Počáteční drtivou ofenzívu vystřídala více uvolněná druhá polovina s nějakou tou baladou, aby v závěru přišlo opět přitvrzení. Zkrátka zkušeně pojatá a profesionálně odvedená práce.

Neflákala se ale ani mládež pod podiem a po celou dobu na ploše předváděla opravdu impozantní mosh. Největší běsnění jsem registroval u těch známějších či hitovějších kusů Gravedigger, Doomsday, Everything Ends, Whiplash a pak u finální (přídavkové) Animals. Fajn mi přišlo též přátelské moderování frontmana, který nemachroval a početné publikum ve velké hale v pohodě ukočíroval. Dokonce jsem mu i věřil, že chválu, kterou pronášel na adresu „úžasného“ pražského publika, myslel upřímně.

Pro mne, přiznám se, celkově překvapení. Nečekal jsem, že show zasloužilých metalcore matadorů Architects, kteří fungují přes dvacet let, bude až takhle svěží a našlápnutá, a hlavně, že mě bude bavit celou dobu. Hodina a půl a utekla ten večer jako voda a myslím, že nejen já, ale všichni přítomní odcházeli nadšení.

Setlist: Elegy, Whiplash, when we were young, Black Lungs, Curse, A Match Made in Heaven, deep fake, Impermanence, Red Hypergiant, Gravedigger, Broken Mirror, Brain Dead, Meteor, Everything Ends, Gone With the Wind, Doomsday, Blackhole
přídavek: Seeing Red, Animals