Články

přeposlat článek tisknout
ELBE, ET MORIEMUR, MARCHE FUNÈBRE

ELBE, ET MORIEMUR, MARCHE FUNÈBRE

  • kdy: 21. říjen 2022
  • kde: Plzeň, Divadlo pod lampou

Kvalitní line-up si zasloužil větší návštěvnost, ale pozorné a uznalé publikum vytvořilo důstojné kulisy a Divadlo pod lampou se blýsklo perfektním zvukem.

Chmurný podzimní večer si přímo říkal o vhodný sountrack k šedivým mrakům a sychravým plzeňským ulicím. Ten se následně rozezvučil v podzemním chrámu Divadla pod lampou v podání tří zadoomaných spolků, z nichž každý reprezentoval odlišné pojetí smutku a melancholických perspektiv.

Marche FunèbreJiž od brzkých ranních hodin se do pivního království blížila funebrácká pětice z Antverp. A byli to právě Marche Funèbre, kteří si ten večer rozložili lopaty a rakve na pódiu jako první, aby oblažili přibližně padesátku smutečních hostí.

Belgičané vyluzují melodickou formu doomu s deathovými prvky, kdy jsou nezřídka k slyšení i čisté vokály. Ty především na nahrávkách připomínají styl zpěvu Dave Mustaina. Zvuk od prvního bandu doslova čistil uši, nebyl přehnaně nahlas a Belgičané měli své nástroje instrumentálně i z hlediska soundu dokonale zmáknuté.

Přibližně hodinový blok skladeb se nedržel jen titulů ze dva roky staré fošny Einderlicht, kterou jsem doma poslouchal nejčastěji. Obecně se dá říct, že je u antwerpských pohřebáků vše správně, velmi dobře se to poslouchá, ale jde o hudbu naprosto zaměnitelnou s čímkoliv a notně neoriginální. Pomalá a střední tempa, řvavý murmur, dusající kejtry a valivé rytmy jsou prostě stylový standard, který ničím nenadchne, ani neurazí. Publikum ovšem vědělo, jak zahraniční návštěvníky mezi skladbami ocenit, a tak byl dojem z úvodu akce příznivý.

Et MoriemurDomácí doomový all stars team Et Moriemur byl očekáván se zvýšenou zvědavostí. Kapela tvořená hudebníky ze spřízněných Self-Hatred, Somniate, Silent Stream of Godless Elegy, Sól či někdejších Dissolving of Prodigy se může pyšnit novým albem Tamashii no Yama (více v připravované recenzi). Nadmíru mě proto zajímalo, jak vyzní živá interpretace na poslech poměrně náročnějšího materiálu.

Zvukově to byla znovu lahůdka, vše čitelné a pokud se dá něco vytknout, tak že samplované smyčce či klavír nelezli ven tak zřetelně, jak by si výsledný sound zasloužil. Jinak to byl kar jak se patří, i když setlist ani zdaleka nestál na novince. Z té zazněla snad jen Sagami a následující Oshima, na hitovou klipovku Izu se překvapivě nedostalo. Rozvážné a důstojně pomalé kompozice dávají prostor k rozprostření škály nálad, kdy se kytaristé v souhře vyřádili a feeling z jejich nástrojů byl o poznání důraznější než třeba na zmiňované novince. Všemu dominoval originální a v dobrém slova smyslu zoufalý hlasový projev frontmana a jeho četné recitace a deklamace. Bicman Datel patří v daném žánru u nás mezi špičku a předváděl, jak moc zajímavě se dá rytmika v pomalosti tunit. Je na místě zmínit, že spolu s relativně nedávno přibyvším basákem ze SSOGE jim to svědčí a strojovna funguje.

Z cca sedmi skladeb mi tradičně učarovala úvodní pecka z alba Ex Nihilo in Nihilum, tedy Sea of Trees. Její nosný „amorphisácký“ riff mi po každém poslechu zní v uších ještě dva dny. Slyšeli jsme také po dvou skladbách z vydařeného a antikou inspirovaného alba Epigrammata, takže i na gregoriánské chorály došlo. Skromný přístup a přitom přesvědčivý výkon Et Moriemur si zaslouží uznání. Právem si kapela říká o titul nejzajímavější doom kapely u nás.

ElbeA protože ani u druhé kapely se posluchači kýženého přídavku nedočkali a smutek ve všech houstl jako mlha v rozpadlé půlnoční hrobce, přišla ideální chvíle na vystoupení Elbe, které jsem do té doby ještě neměl tu čest vidět naživo.

Přesto jejich alba Sudety a Eschatology poslouchám často, přestože jsou stylově odlišná a hodí se každé tak trochu k jiné příležitosti. Post-rockem načichlá instrumentální psychedelie z debutu ten večer, až na jednu skladbu, ustoupila druhému albu. To dá rozum, jinak by s sebou zpěváka Insomnica tahali zbytečně, a to by byla škoda.

Musím uznat, že přes vysoko nastavenou laťku všech kapel to u mě parta muzikantů z Dying Passion, Between the Planets a Somnus Aeternus nakonec vyhrála díky několika faktorům. Jestli byl ten večer Pod lampou skvělý zvuk, tak Elbe toho dokázali využít na maximum a například kytarová souhra Standy a Martina vytvářela intimní, až dechberoucí variace, kdy se melancholická alternativní kytarovka proměňovala v tremoly a emocemi nabité jízdy. Svou pozornost si vynutily i bicí a jejich často protichůdná tempa, takže kytary s basou jakoby byly tekuté a pluly v prostoru. Překvapilo mě také, že hudba kapely vyzněla tak nějak více tvrdě než z desek a vokál byl chvílemi drsný a naléhavý až běda.

Elbe jsou vskutku neotřelí a inspirativní, hypnotická odevzdanost se střídá s napětím, nábojem zármutku a životní skepse. Dokonale podmanivé ať již v „hitových“ klipovkách Looking Back a Jizvy nebo skvělé The Emperor of Storms. Výjimečná kapela.

Možná by si tak kvalitní line-up zasloužil větší návštěvnost, ale pozorné a uznalé publikum přesto vytvořilo důstojné kulisy a kapely mohly být spokojené. Divadlo pod lampou se blýsklo technicky perfektně zvládnutým večerem a já jsem za druhý výlet do Plzně (po tom na Paradise Lost) během čtrnácti dnů moc rád.

Fotky © Ivo Oskar Osvald

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze