Datum vydání: 13. únor 2026
Label: Century Media Records
Žánr: symphonic black metal
Délka: 01:02:51

Projekt Phantoma Slaughtera za více než dekádu existence testoval různé roviny extrémního metalu. Syrový black metal z debutu a počátečních dem vystřídaly polohy death doomu, ve kterých kapela poprvé vykázala vyšší míru talentu. Zejména Foreverglade scénou zarezonovala, její mix staroškolských sypaček, amosférických pomalých kladiv po vzoru diSEMBOWELMENT a nevlezlých syntezátorů zařadila kapelu po bok kapel, které se podílejí na sub-žánrové renesanci.

I přes úspěch Foreverglade nehodlají Worm sázet na jistotu. Odklon jasně naznačilo EP Bluenothing, kde Phantom Slaughter nově spojil síly s Philippem Tougasem z Chthe'ilist. Výsledkem byla bezmála půlhodinová odysea s prvky death-doomu, do které v tomto případě hlasitě promlouvala sympho-blackmetalová estetika devadesátkových Dimmu Borgir a Covenant.

Na Necropalace stejná dvojice rozehrává hru na poli symfonického black metalu, vampýrského patosu a přestřelené kytarové virtuozity do ještě větší šíře. Dozvuky death doom metalu jsou zde utlumeny. Phantom Slaughter se naplno odevzdává nové inkarnaci – překresluje logo do špičatější podoby, maluje corpsepaint, na něj nasazuje sluneční brýle a společně s kolegou máchá rituální dýkou nad oltářem, kde padá za oběť krví zbrocená nahá žena.

Kapela desku popisuje jako „vampýrské koncepční album, které vás zve na panství nestárnoucího upírského šlechtice“. Hodinový opus, který tvaroval Coppolův Drákula, herní série Legacy of Kain a kampaň Ravenloft stolní hry Dungeons & Dragons, je nabitý dlouhými dynamickými kompozicemi. Ty primárně přecházejí z kombinací riffů a klávesových doprovodů do nekonečných kytarových sól, které v závěru kumulují v příspěvku Martyho Friedmana.

Vedle hráčských a autorských kvalit táhne Necropalace promyšlené nakládání s žánrovým kýčem. Názvy skladeb i celková vizuální nátura desky vyzrazují kapelní záměr, který funguje hlavně díky nostalgii. Takřka každý tón vrací posluchače do devadesátých let, kdy klipy Cradle of Filth působily jako zjevení na pomezí hororu, nekromancie a zvrácené romantiky. Snoubení přepáleného vokálního projevu a temné snové instrumentace se zhmotňuje ve formě milostného dopisu, který je adresován zaniklé době.

Při oproštění se od efektní patetičnosti začnou na povrch vylézat slabiny materiálu – délka desky i skladeb je často za hranou, stejně jako sólová samohana. Na silnější momenty se občas čeká až moc dlouho, jinak tolerovatelná žánrová vlezlost je místy otravná. Necropalace je tak primárně funkční v roli časové schránky. Díky tomuto aspektu totiž při poslechu dokonale ožívají zapomenuté pocity prožité při objevování jedné formy žánrového extrému.