Datum vydání: 10. červenec 2027
Vydali: Season of Mist
Žánr: noise rock, southern gothic, post punk
Délka: 45:02

Pustina vyhlazená časem, vysušená slunkem. Prach všude, špinavě žlutej, jemnější než písek, jak kdyby se z paprsků slunce stávala špína. Vzduch se vlní horkem, prach občas zvíří vánek, ale jinak ani známka pohybu. Kolem jen zakrslý keře, doběla vysušený pahýly stromů a občas hromada suti, ve který možná někdo kdysi bydlel nebo něco prodával.

Jediná silnice široko daleko vede rovně až za horizont. Poslední benzinka stovky kilometrů zpátky, příští stovky kilometrů dál. Plyn sešláplej až k podlaze, rychlost na hranici možností, protože v tý rozlehlý samotě ztrácíš pud sebezáchovy.

Ale co na první pohled vypadá opuštěně, není. Po západu slunce z díry vyleze myš, z pod kamene se vyplazí had a někde v dálce zahouká sova. Všichni hledaj potravu - někdo najde, někdo se jí stane, někdo pojde hlady. Nic neobvyklýho, každodenní boj o přežití.

Ale tahle pustina po soumraku uspokojuje temnější chutě. Tak třeba ta stodola po straně silnice, u který bys ještě před chvilkou přísahal, že tam nebyla. Ledabyle postavená z dřevěnějch palet a prorezlýho plechu, laťky a pláty na sebe pasujou jen zhruba, jak kdyby mezi nima někdo naschvál nechal mezery, aby mohl pozorovat okolí. A v těch mezerách úplná tma, kterou občas protne záblesk nebo odraz světla, ale jakmile si ho všimneš, tak je pryč.

A kdyby ses skrz některou z těch mezer odvážil nahlédnout dovnitř, zela by před tebou prázdná místnost s kruhovou dírou uprostřed, dírou, která přitahuje jen ty nejtemnější stíny, dírou černou jak uhel. Dírou, ve který se právě vzbudil jinej hlad, hlad, kterej má prámalo společnýho s hladem myší, hadů a sov, hlad, kterej neudržuje rovnováhu. Hlad kterej vysává a nevrací, hlad, kterej nejde uspokojit...

Srážka jižanský gotiky s noise rockem není žádná novinka, ale mám pro ní slabost. Má v sobě něco z nespoutanosti ranejch rockovejch idolů (ano, vždycky se mi vybaví Elvis), ale posouvá jí dál, do osudovejch konců, který stíraj hranice mezi vášní a posedlostí.

Wailin Storms poctivě sázej jeden riff za druhým, cejtíš všechen ten pot, zapálení a adrenalin, co ke špinavý rockový muzice patří. Ale zároveň dobře ví, že na ně nečeká vykoupení nebo záchrana, že na ně čeká jen ta temná díra uprostřed prázdný stodoly. A tak sešlápnou plyn víc než obvykle, daj si kořalku navíc, pustí si žilou, protože proč ne, když zatracení číhá za obzorem.

Pokud bych měl Wailin Storms někam zařadit, tak asi do stejnýho šuplíku jako moje oblíbený Vincas – však to k sobě aj zeměpisně nemaj daleko: jedni jsou z Georgie, druhý ze Severní Karolíny, tak možná sdílí podobný inspirační zdroje. Obě kapely se soustředí na příběhy o propadnutí temnejm touhám. Vincas je osekáváj na dřeň a výsledkem jsou syrový, sevřený palby plný provinilýho potěšení. Wailin Storms vypráví košatě, dávájí průchod širší škále pocitů (snad jen některý cajdáky jsou na mě trochu uf), nebojí se rozmáchlejch, výpravnejch scén. Ale bez ohledu na to, jak kdo příběhy odvypráví, vždycky se nakonec dostane ke smutnejm, špatnejm koncům.