Datum vydání: 15. září 2025
Label: Crepúsculo Negro
Žánr: black metal

Eduardo Ramírez, šéf Black Twilight Circle a bubeník Blue Hummingbird on the Left, se s novým materiálem Volahn objevil po šesti letech od drobné legrácky El Tigre del Sur a po dlouhých jedenácti letech od zásadní dlouhé desky Aq’ab’al. Od té doby se nativní blacková scéna Ameriky proměnila k nepoznání – z hlubokého podzemí se přelila do prostoru, který sice nelze nazvat hlavním proudem, ale rozhodně už nepatří jen zasvěceným. Kapely jako Pan-American Native Front nebo Blackbraid přitáhly pozornost širšího publika a zároveň posunuly laťku žánru.

Před deseti lety byl americký folk-black žhavější než jeho severský protějšek. Divočejší, pestřejší, méně svázaný tradicí. Aztécké, mayské i severoamerické kořeny nabízely black metalu něco, co v Evropě pozvolna vyprchalo – rituální autenticitu, vůni kouře, šelest noční džungle (kapely jako Arizmenda nebo Tukaaria). Aq’ab’al tehdy působilo jako skutečné zjevení: divoké, promyšlené, překvapivě dobře nazvučené album, které dokázalo být kruté i melancholicky zahloubané zároveň.

Nový materiál měl být potvrzením kultovního statutu. Nestalo se tak.

Hudba Volahn na nové desce postrádá dřívější jiskru. Všechno, co dřív působilo jako spontánní proud nápadů, je teď sevřené, mdlé, unavené. Riffy jsou slabé, nevýrazné, jako by se rozpadaly dřív, než stihnou cokoli vyjádřit. Folkové mezihry, v nichž zaznívá flétna, bubínky, nebo drobný zpěv v rodném jazyce, zůstávají paradoxně tím nejživějším na desce – ale nedostávají dostatek prostoru. Jsou jen krátkými záblesky v jinak přehnaně dusné mase.

To všechno jsou vážné nedostatky, ale nevystihují, proč Volahn tentokrát selhali. Hlavním viníkem je produkce – nesmyslný, všudypřítomný břinko-tlak. Přes sebe je nahráno tolik vrstev, že se navzájem ruší. Výsledkem není kakofonie v tvůrčím slova smyslu, jakou umí disonantní spolky typu Skáphe nebo Blut aus Nord, ale přeplácaná změť, která se hroutí pod vlastní vahou. Zvuk bicích je přehlušený, kytary ztrácí ostří, vokály, byť samy o sobě jsou docela zajímavé, splývají. Místo extáze přichází únava a někdy dokonce nechtěný úsměv, kdy se do všeobecné vřavy ještě přidávají folkové píšťalky.

Přitom se občas z prachu vynoří něco, co připomene, proč měl Volahn kdysi s mixem mayského folku a black metalu úspěch. Druhá Enigmas del Abismo má momenty, kdy až industriální bestialita zafunguje. A pomalá pasáž ke konci čtvrté Llama Obsidiana ukazuje, že Ramírez stále dokáže tvořit hudbu s napětím. Jenže tyto momenty jsou zasunuté pod vrstvami veskrze nepříjemného hluku.

Nerad to říkám, ale aktuální deska Volahn je velkým zklamáním.