Datum vydání: 4. září 2026
Label: Nordvis Produktion
Žánr: atmospheric black metal
Délka: 34:44

Skuggor, neboli švédsky „stíny“, jsou dobře zavedená blacková „kapela“, nebo lépe řečeno projekt, za kterým je ve Švédsku žijící Australan Matthew Bell. The Expanse je již čtvrtou řadovou deskou a pro mě vítanou příležitostí letmo jej zde představit.

Matthew spolupracoval na tolika projektech, že je ani nedokážu spočítat, ale vesměs nebyla jejich výtěžnost velká. Z desek, které bych znal a na kterých se podílel, budu jmenovat třeba Autumn's Dawn a jejich loňskou docela povedenou desku na Avantgarde, We Lost Our Hope Along the Way, letošní desku Forlorn Citadel - An Oath Undone, dobrou poctu Summoning a Caladan Brood, podobně orientované tolkienovské Bane of Isildur a blackově atmosférické Stjärnfält. Na jeho projektech, ať už je dělá sám nebo v partě, je mi sympatická jasná vyhraněnost a i technicky a instrumentálně je to vždy přinejmenším spolehlivý kvalitativní standard.

Dnes to bude opravdu stručná recenze, neboť vše podstatné se dá říct slovem Burzum. Skuggor je jednoznačnou homáží atmosférickému, syrovému, jednoduchému a hypnotickému black metalu. Není to tak dlouho, co jsem chvalitebně psal o Faidra, kterýžto projekt zejména svou první deskou vysekl Vikernesovým hudebním vizím podobnou poklonu.

Skuggor na to jde podobně, ale méně emotivně, méně naléhavě a hypnoticky. V šesti skladbách na delší půlhodince buduje zádumčivou atmosféru pomocí spolehlivých, ale dosti předvídatelných riffů ve středních tempech, které tu a tam rozšiřují klávesy. Ty ale nejsou tolik potřebným osvěžením, například ve třetí The Trance naopak vytvoří s jednoduchou kytarou ukázkový kýč. O předchozí desce Skogshypnos jsem dosti rozkuráženě napsal v roce 2023: „Burzum kopie bez nápadu. Až urážlivě generické album.“ S větší pokorou, protože v řádné recenzi, se dnes opravím – The Expanse je v podstatě generické blackmetalové album stále těžící především z Burzum.

Je samozřejmě na místě otázka, zda má smysl vydávat další a další stejné a stejnější desky, které stále dokola melou již tisíckrát promleté zrno. Kdo hraje pro radost, pro toho nahrání smysl samozřejmě má. Když už je nahráno, proč nevydat. Když už je vydáno, proč si neposlechnout – a opravdu, kdo chce další jen jemně pozměněnou variaci na dobře známé téma, nepochybně si u Skuggor přijde na své. Ostatním desku nemohu s klidným svědomím doporučit, byť je technicky a instrumentálně naprosto v pořádku.