Datum vydání: 27. únor 2026
Label: Nuclear Blast Records
Žánr: industrial metal, shock rock, hard rock
Délka: 38:33

Doba, kdy White Zombie uzemnili celou tvrdě rockovou, potažmo metalovou scénu nezkrotným industriálně metalovým flákem Astro Creep 2000, je dnes již dávná historie. Kapela je třicet let rozpadlá, reunion zavrhnutý, ale jejich opus magnum charisma ani po dekádách neztrácí. Stále je hodně těch, kteří na něj nedají dopustit, a pro ně je samozřejmě automatickou náhražkou sólová tvorba zpěváka a šéfa kapely Roba Zombieho. Ta ovšem, byť bych si to hrozně moc přál, kvalit originální party nikdy nedosahovala.

Debut Hellbilly Deluxe byl ještě ok, dál se ale dílo už tolik nedařilo. Ne, že by ty desky byly vyloženě bída, třeba Venomous Rat Regeneration Vendor (2013) s přivřeným okem beru na milost, ale vedle Astro Creep 2000 prostě žádná položka Robovy sólové diskografie neobstojí. Vlastně jsem ho díky tomu víceméně odepsal s tím, že sice patří do historie, která formovala můj hudební vkus, čekat od něj nějakou svěží pecku je už ale passé.

Po přehrání novinky The Great Satan však musím svůj názor korigovat. Ne že by mi přímo padla brada a radostí jsem jásal nad exhumací White Zombie, ale k mému potěšení musím konstatovat, že tu jistá podobnost je. Deska je o poznání tvrdší, kdy zejména zvuk kytar a sound celkově jsou mohutnější, hudba má drive a v neposlední řadě nemám pocit, že poslouchám pouze jednoduché odrhovačky.

Zásadní je, zdá se, návrat kytaristy Mika Riggse, který hrál na prvních dvou Robových sólovkách. (Btw, v mezičase měl kapelu Scum Of The Earth, což byl vlastně takový White Zombie revival, kde účinkovali dokonce někteří její členové.) Plus se do kapely vrátil i basák Blasko, který taktéž hrál na prvních dvou albech. Starý line-up evidentně zafungoval, protože hudba na The Great Satan má o poznání větší švih než poslední řadovky.

Nečekejte nějakou extra tvrďárnu, stylově se stále pohybujeme do industrial/elektro laděného hard rocku, nebo chcete-li nu-metalu, který tradičně podporuje mrak samplů, elektrobeatů a ruchů. Skladby jsou však přes krátkou stopáž vcelku členité a hlavně obsahují docela chytlavé nápady. Zkrátka je to zábava.

Jako vždy lze zmínit podobnost s kolegy Ministry, která tu ale byla v jisté míře vždy. V tomto ohledu bych zmínil hlavně singl Punks And Demons, který Ala a jeho družinu připomene hodně, ale jinak je tu opravdu velká podobnost se starou, původní kapelou. Heathen Days, The Devilman, Out Of Sign, Tarantula, Black Rat Coffin by skutečně mohly být oním pokračováním kariéry Bílé Zombie, které jsme si všichni kdysi tak moc přáli.

Je jasné, že dnes už si z toho na zadek nikdo nesedne, doba je přeci jen už jinde a třicet let je třicet let. Navíc album taky není celé úplně stoprocentní. Pamětníka ale u srdce zahřeje. Ten devadesátkový feeling spjatý se Zombieho hlasem je prostě cool a spolu s výraznými riffy a industriálním spodkem z mého pohledu z hudby dělá povedenou klasiku, která kdysi ukázala cestu mnoha industriálně metalovým následovníkům od Powerman 5000 přes Static-X až po současné 3Teeth.

Za mě určitě sympatický zářez. Rob Zombie ukázal, že se nehodlá smířit s pozicí vyžilé pop kulturní celebrity, a když na to přijde, dokáže zahřmít. Album The Great Satan nepřináší nic extra nového, zní ovšem překvapivě dobře. Stárnoucímu hudebníkovi vrací v mých očích kredit a nutí mne jeho kariéru nadále se zájmem sledovat.

Filmař, hudebník, dítě karnevalů a ťuklých atrakcí Rob Zombie přichází s osmou sólovou deskou, aby se pokusil přiblížit se debutu Hellbilly Deluxe, který dosud nejlépe kombinoval industriálně metalový zvuk White Zombie s popovějšími náběhy. Zombieho prvotina je svým způsobem kultovní, její fúze hutných kytar, chytlavých kompozic a atmosféry z kýčovitosti strašidelných domů a béčkových žánrových filmů posloužila nejednomu soudobému fanouškovi metalu jako ideální vstupní bod do tvrdších hudebních vod.

Zbytek Zombieho diskografie působí jako snaha o sáhnutí si na cosi dávného. Ze všech počinů vždy vytryskne několik silných momentů, i ty jen zřídka sahají na majestát hitů jako Dragula, Superbeast nebo Demonoid Phenomenon. Singly k The Great Satan ovšem zafungovaly jako nadějný příslib. Mechanická Punks and Demons funguje jako mechanické echo metalových devadesátek, punková Heathen Days zdárně navozuje někdejší mladistvou energii, (I’m a) Rock “n” Roller se pak hlásí k Zombieho temné hitovosti.

Trojice skladeb působí jako základ pro celé album. Rob Zombie se na The Great Satan pohybuje od kratších neotesaných záseků ke strojovějším variacím na White Zombie či Ministry i k pokusům o shockrockové vypalovačky. Punk a industrial ve svérazném „horror-popovém“ střihu baví, big beat se ale jen občas střetává s úspěchem, spíše se utápí v utahanosti a přepálené strojenosti.

Materiál je přitom v jádru stále stejný, protkávají jej samply a syntezátory evokující levné kulisy, ze kterých tanou stíny vlkodlaků, pitvořivých ďáblů a monster z modrých lagun. Zombie svou dekadentní karnevalovou taškařici posiluje banálními texty (s tradičně četnými „Yeah!“), ve kterých se označuje za aligátora, space invadera, škorpióna nebo tarantuli. Dílčí elementy dohromady utvářejí vtipně zvrácenou ikonografii, pro kterou je autor dodnes proslaven a oblibován.

Stejným dechem je nutno poznamenat, že jde stále o snahu dosáhnout na sílu někdejšího, výsledek tak musí být zákonitě zredukovaný. The Great Satan ovšem nejde upřít chytlavost a znovunalezená energie, která vyvěrá z autorství i vokálů. Náboj rovněž umocňují členové Riggs a Blasko, kteří se účastnili na tvorbě prvních desek. Vzniká tak lepší průměr, který nejvíce ocení zarytí fanoušci Zombieho mikrokosmu. Ostatní se mohou svézt na vlně nostalgie, zakusit formu rock n’ rollového buřiče po šedesátce a posoudit, jak se mu v tomto věku daří udržovat charakter krví a slizem broceného pouťového principála.