Datum vydání: 27. června 2025
Vydali: Willowtip Records
Žánr: brutal death metal

Když Ondrajs v reportu z loňského Obscenu nazval Putridity extrémem v extrému, tak asi ani nepřeháněl (ale love/hate klišé nesouhlas). Nejsa znalec, nenapadá mě mnoho podobně nekompromisních brutal death metal kapel, které by se jim vyrovnaly či je překonaly (Nithing? Desecrated Ubiquity?). A záleží jak v čem no. Já je začal doceňovat s ohromným zpožděním až dva roky zpět, v souvislosti s Molested Divinity, se kterými Italové kromě hudební podobnosti sdílí i francouzského ultrasypače Cédrica Malebolgiu.

První dvě desky znám jen zběžně (Degenerating určitě kvalitní námrd, Gába a schizmo potvrdí), ale předposlední, už 10 let starou řadovku Ignominious Atonement jsem v poslední době opět točil dost. Základem je krutě nablastovaná, spíše techničtější Suffogorge muting i tremolo atd. drtička s Immognancy aj. pískáním (v TBS 0:54 tvoří vyloženě motiv), občas evokující i striktnější bdm složku Nile a taky Morbid Angel na Formulas/Gateways (hlavně pomalejší MC), sem tam i starší Deeds of Flesh a další vlivy (tech/promakanější Brodequin/Enmity? – viz níže). Celkovým mixem mají blízko k pozdnějším Cenotaph, zmíněným MD i krajanům Indecent Excision, s nimiž sdílí basáka Giancarla Menda.

Z původní sestavy zbyl na Morbid Ataraxia už jen kytarista/vokalista Andrea „Ciccio“ Aimone, předpokládám, že mozek, hlavní skladatel kapely, charakteristika výše stále +- platí. Převážná část riffáže mi na novince přijde ještě nahuštěnější, komplikovanější, techničtější než na IA. Jsa jednodušší jedinec, měl jsem prvních… no klidně 20 poslechů problém se ve skladbách alespoň zhruba zorientovat. V každé je sice pár výraznějších nápadů - „háčků“, ale u většiny toho fofrdrcení prostě nechápu, jak si to můžou zapamatovat (Disgorge hadr). Občas mi přijde, že slovo námrd nestačí, některý skladby/úseky jsou riffy a blasty až „přemrdaný“ (spíš v dobrým). Ale furt to tak nějak dává smysl - asi.

Putridity nejsou a zjevně ani nechtějí být hitmakeři, ani deathfusion jako třeba Defeated Sanity (i s nimi se podobnost místy najde, ale…). Tvorba Italů je chladnější, odtažitější, temnější. Jejich skladby také drží víc pohromadě a mají plynulejší flow (velký +). A ta rychlost! Malebolgia sice oproti předchůdci Billiovi nehraje gravity (spíš +?), ale jinak blastuje snad ještě urputněji – místy i kvůli srovnaně (trigger?) znějícímu rytmičáku zní místy pomalu jako „automat“. Ale co pár vteřin sypačky různě střídá, odděluje, bleskově minimal filluje, kobercově valí, občas i něco kreativnějšího vymyslí ve zpomaleních atd. – je to cyborg, ale s citem.

Chválu zaslouží i growl Andrei Pira, který se představil na dva roky starém EP Greedy Gory Gluttony. Je pěkně hluboký, sytý, frázuje i jakž takž vyslovuje, žádný kvičení apod. Místy, spíš v pomalejším frázování, bych ho až přirovnal k bdm verzi Rosse Dolana. Za trošku víc variability bych se nezlobil, ale je pomyslnému subžánrovému ideálu blízko. A je to sice z 80-90% (?) brutal death, ale snad v každý skladbě je i kytarově pár míst, který nejsou daleko od některých divnějších, kroucenějších, (skoro)bdm riffů a pískaček středních Immolation (96-02, namátkou úvod SN atd.) a nebo znovu chugmuting, tahačky, průtrsy a jiné beglajty Morbid Angel/Nile – nejvýrazněji uprostřed titulní (1:45-2:41), což se mi samozřejmě líbí. A ani jeden generický tuposlam!

Morbid Ataraxia mi (mj.) evokuje černě čoudící, uskříp/pískanou starou lokomotivu, která ale po upgradu motoru většinou sviští rychlostí Shinkansenu. Ten železniční feeling (© lesíK) tam nějak je. A staví jen ve dvou stanicích - Smrt a Peklo. Škoda, že dva faktory tuhle vražednou jízdu přibržďují a tlumí.

Hlavně zpočátku jsem měl problém se zvukem kytar, nejspíš nahraných bez aparátu do počítače a pak přifouknutých reampingem (Andy Testori). Distorze zní trochu uměle, šumivě, „dutě“, zvuk míň drtí/řeže než na Ignominious. Na druhou stranu zní i temněji, špinavěji, byť je většina riffů stále dobře čitelná. Baskytara basuje, zahušťuje pěkně, občas vyleze. Pomohl ekvalizér (nejlíp to zní na nastavení „jazz“ v mp3ojce ;) ), trochu jsem si zvykl, úplně vončo to není, zásadní vada taky ne. Čvachtkopáky hrnou, basují, čvacht moc neruší, u virblu mám radši jiný zvuk, ale taky ok.

Druhá výtka míří k natahované stopáži. Mluvený samply nevadí, hlavně inkviziční „rap“ vyznání na konci Molten Mirrors vždy pobaví a po „…sign of the devil“ parádně naváže titulní skladba (končící s „I can smell your cunt“ ze Silence of the Lambs?). Tajemná atmo vybrnkávačka na konci Adipocere (trošku jak …ATCL od Gorguts?), která se vrací v Immersed, mi nejdřív taky přišla jako fajn zpestření, postupně jsem ale začal obě přeskakovat. Třeba spříznění IE měli na loňské desce tahle intermezza lepší, líp do celku pasovala a bavit nepřestala, tady působí víc roubovaně.

No a ty 4 minuty monotónního noise/ambient chroupání před „secret trackem“ (dávnej přežitek since The Beatles 1969) na konci Immersed jsou vyloženě nudný a zbytečný. Jak kdyby špagetožrouti slíbili Willowtipům LP stopáž nad 30 minut a ten materiál ve lhůtě nestihli, tak desku fakeově natáhli. Nebo jsem něco nepochopil, nevím. Tou „tajnou skladbou“ je cover Rotted Divinity od Enmity a blije v něm Mikko Friberg z Torsofuck. A je poměrně dobrej, mnohem lepší než originál, ale i tak slabší, jednodušší (trošku Mortician :) ) než skladby Putridity.

Bez chroupání a coveru je Morbid Ataraxia vlastně +- 25minutový EP, navíc skladby Adipocere a Molten už byly nahrány v jiných verzích na přechozím GGG EP. Tenhle fakt trošku zamrzí, ale co si budem, ona je (s coverem) necelá půlhodinka takovýhle vyhlazovačky +- dostačující, byť často končím v Immersed cca 3:45 a pouštím znova. Deska je to převážně velmi dobrá až skvělá a asi mi ještě chvíli vydrží (50+?). A ten obal se v rámci možností Girardimu taky povedl („Paolo prosimtě, namaluj nám píču s potratem“ :) - viz text úvodní Prenatal Obituary). Btw - taky se bojíte zubatý vagíny?