PARFAXITAS - Weaver of the Black Moon

recenze black metal
vaněna
Hodnocení:
8

Je metal bez riffů („“) ještě metal? Silnými emocemi slující deska Parfaxitas ukazuje, že ano. Posluchače si omotá rychle kolem prstu silnou atmosférou.

Datum vydání: 31. květen 2024
VydaliTerratur Possesion
Žánrblack metal

Bonmot o metalu bez riffů berte s nadsázkou, Parfaxitas samozřejmě na necelých 48 minutách své desky předvedou riffů docela dost, ty však nejsou pro desku tím důležitým a nosným. Parfaxitas se totiž rozhodli podle vzoru zejména islandských skupin desátých let podřídit vše celku, atmosféře. Nejen proto je Snovač černého měsíce trochu posluchačským oříškem. Je totiž potřeba ponořit se do dlouhých pasáží, které nepřináší mnoho rychle zapamatovatelných motivů. Hlouběji a hlouběji jsou skladby ochotného posluchače lákat, stahovat a vábit. Pak se plochy a brizantní party střídají, míjí a kloubí v neočekávaných kompozičních uzlech.

I bez pečlivého rozboru můžeme rychle a jasně konstatovat vliv přinejmenším Akhlys a logicky tedy i Nightbringer. Krom toho lze trasovat (pozdravy do Ostravy!) i další vlivy – určitě vzpomínku na poslední desku Sinmara z projektů v Parfaxitas angažovaných hudebníků vylovíme anebo Kriegsmaschine a jejich Apocalypticist nám připomene pestrá perkusní hra. Parfaxitas ale na své desce nepřinesli kaleidoskop vzpomínek, docela suverénně vystřihli originální pojetí intelektuálského black metalu.

Obdiv patří jedinému mozku za touhle kapelou, kterou není nikdo jiný než Gabe Jorgenson alias Azlum alias Nero (Merihem, Manetherem, Oculus a další). Podle vyjádření v rozhovoru pro Metalinside složil hudbu pro všechny nástroje včetně bicích a pak ji předložil spoluhráčům, aby ji (na)hráli tak, jak ji sami cítí. Tento skladatelský přístup se mi velmi líbí, protože je můstkem z pokojíčku na metalová pódia, a především, podle výsledku soudě tenhle tvůrčí postup dobře funguje. Radost mi udělal v první řadě Bjarni Einarson (z fungujících kapel je teď v Almyrkvi, Sinmara, Slidhr a Wormlust) za bicími. Velice důležité pro výsledek jsou také vokály Kjella Rambecha (Whoredom Rife). Většinou vnímám v black i death metalu vokály jako nutné zlo, v Parfaxitas jsou nesmírně důležité a bez nich si materiál těžko umím představit. Josh Raiken (Suffering Hour, na které jsem si při poslechu věru nevzpomněl), je ve zvuku spíš upozaděn, ale pro celek je spodní linka, která je většinou v kontrapunktu k riffující sólové kytaře, neodmyslitelná.



Zvuk celé nahrávky je opulentní a k intelektuálskému black metalu dobře pasuje. Při poslechu na solidních sluchátkách nebo aparatuře se rozehraje do překvapivé šíře. Perkuse a vrstvy kytar jsou v některých pasážích přes sebe namašlené až uši přecházejí. V trojici nahrávek Terratur, kterým se věnujeme a které vyšly ve stejnou dobu (Krabol,
Whoredom Rife, Parfaxitas) bude Parfaxitas nejspíš nejtrvalejší, protože nejnáročnější. Fanouška puristického black metalu dost možná odradí, a posluchače, zvyklé na staromilsky strukturované skladby také neosloví. Máte-li ale dost času a chuti oddat se vábivé hře snění a chcete se nechat hudbou unášet do neprobádaných končin nevědomí, letos bych těžko hledal vhodnější nahrávku.

Zbývá snad ještě s trochou uzardění okomentovat obal… Nebo raději nekomentovat? Ať si každý myslí co chce, já bych asi shovívavě mlčel.

Americko – Islandsko – Norská spolupráce dopadla dobře, i když Parfaxitas asi nenahráli desku pro každého. Ani já si ji prozatím neznačím rudě do složky album roku, avšak vím, že mě čeká ještě mnoho poslechů, a to mi k doporučení stačí.


Vložit komentář

Ponnislav - 11.07.24 11:17:33
Odpověď Dantez: Zdravím zpět, konstatuji, že to na mě pořád moc nefunguje, na druhou s...
Líbí se mi že řešíte ve většin recenzí i zvukovou stránku (klidně bych snesl podrobnější info na toto téma :) a bylo by fajn, kdyby autor i uvedl, na čem poslouchal (sluchátka, bedny, jaká/é). V tomto případě třeba jaké aparatuře "se rozehraje do překvapivé šíře"? Jinak jako obvykle fajn recenze a celkem souhlas. Akhlys zatím pro mě lepší (temnější - hlavně zvukově, zajímavější vokál), jinak je fakt, že těch podobností je tam hodně
mIZZY - 02.07.24 23:01:05
Za mě Parfaxitas gut. Nightbringer worship těžce, ale baví mě to od prvního poslechu. Řekl bych nejlepší věc od Terratur po debutu Theriomorph. Tak dobré jako Nightbringer to sice není, ale z těch tří Terratur releasů z minulého měsíce mě to baví nejvíc.
AddSatan - 02.07.24 20:00:47
skrzeva rozhovor na Metalinside v recenzi a zmínku o Honzovi jsem zkusil loňský Oculus, kde hraje Nero s Kozeljnikem :) a Honzou Kapákem - asi nej bicí co jsem od něj slyšel - jak zvukově, tak hráčsky ... disonantnější než Parfaxitas, místy až black/death, ale Nightbringer a Sinmara jsou v tom též, Blut Aus Nord, místy až Aosoth/Portal/Immolation vliv, internety tvrdí i Rebirth of Nefast (je to možné), žádnej zázrak, asi taky spíš "jen" fajn, ale možná i o malinko víc fajn než Parfaxitas :) https://duplicaterecords.bandcamp.com/album/of-temples-and-vultures
AddSatan - 02.07.24 16:49:05
no, ten "vliv" Akhlys/Nightbringer je tam tak silnej, až je to občas jasná vykrádačka (např. ten ústřední motiv hned v 0:45 v úvodní Breath... je jen malinko pozměněnej Breath and Levitation 3:28 od Akhlys), + za organičtější zvuk a že je to bez dark electro/aggrotech/Cradle of Filth vlivu :) a jak je to řízlý tím Islandem, tak to se dá v kontextu brát jako "ehm originalita" + místy ta až jazzy basa - možná i bezpražcová (nejvíc to leze ve 3. minutě Fields...), asi prstama hraná ... pro mě asi spíš jen příjemná/fajn deska, chvílema jsou ty linky docela pěkně propojený, občas i dobře zasypou/vygradujou, ale je to na mě přece jen asi moc roztahaný a ta atmosféra není tak pohlcující, aby to nebylo trochu zíív ... kdyby se to prostříhalo :), tak možná i "dost fajn" ... vokál z toho mixu až trochu rušivě vyčnívá/asi by se hodil víc do agresivnějšího blacku, není špatnej, ale... no a obal je adept do "WTF? síně slávy" :) vedle Lvcifyre - TBS, Acherontas - FE, Cryptopsy - WS apod.
Dantez - 02.07.24 16:19:12
Zdravím zpět, konstatuji, že to na mě pořád moc nefunguje, na druhou stranu to půspobí podstatně organičtěji a uvěřitelněji než poslední deska Akhlys, kteří se tady na zvuku fakt otiskli.

Zkus tohle