film Behind the Mask
Datum vydání filmu: 22. ledna 2026
Label: Trafalgar Releasing
Režie/produkce: Casey Tebo
Žánr: hudební, dokumentární
Čas: 108

album Megadeth 
Datum vydání: 23. ledna 2026
Label: BLKIIBLK/Frontiers Records
Žánr: thrash metal
Čas alba: 47:13

Sál pohasnul a bez zbytečných okolků nás již za doprovodu prvních tónů skladby Tipping Point přivítal Dave Mustaine na rozlučkovém dokumentu legendy. Musím říct, že jsem od kina čekal trochu prostorovější a plnější zvuk, tak jako tomu bylo například u filmu Metallicy – Through the Never, ale během pár chvil jsem si na zvuk zvykl a jistý vintage nádech vlastně krásně doplňoval náladu alba. Tipping Point je rychlá, úderná skladba, která jako by vypadla z období Peace Sells. Fanouškům je samozřejmě již notoricky známa a vlastně ani Mustaine se o ní jako o jediné příliš nerozmluvil.

Behind the Mask je vlastně dokument či dlouhý rozhovor s Davem Mustainem chcete-li. Musím říct, že tyto dvě složky byly perfektně nakombinované a skvěle nadávkované, tudíž se člověk ani nemohl začít nudit. V prvním prostřihu mluvil Dave o tom, co pro něj Megadeth znamená a především o tom, co znamená pro fanoušky Megadeth.

Následoval druhý singl I Don’t Care. Skvělá skladba, co má až streetový nádech a skvěle koresponduje s klipem a jeho lyrickou stránkou. Píseň neobsahuje žádnou melodickou linku, zato má úderný riff a nekompromisně žene dopředu. Téměř minutu zde zabírá série sól. Po klipu následovalo vždy pár slov o právě přehrané skladbě. K této Mustaine řekl, že dělat tuto skladbu byla čirá zábava a její tvorba probíhala poměrně hladce.

A pak přišel na řadu bůh. Ano, muselo to přijít. Tak ať to máme za sebou. Naštěstí to Dave nějak extra nerozmazával a pak se k tomuto tématu vrátil již jen jednou, když zmiňoval, že byl první, kdo na cenách Grammy poděkoval Ježíšovi. Inu dobrá. Jedeme dál.

Následuje tématicky věc Hey, God?! První nová věc, kterou jsme předtím neměli možnost slyšet. Musím říct, že patří k mým nejoblíbenějším na desce. Úderný riff ve sloce v kině skvěle fungoval, následný zpěvný refrén countdownovského střihu mě utvrdil v názoru, že deska by vlastně klidně mohla vyjít v období nejlepších desek v devadesátých letech. Produkce je sice velká, vyčistěná, ale zejména v kytarových riffech nepostrádá syrovost. Nezní úplně jako většina zvukově generických nahrávek poslední doby.

U další skladby Let There Be Shred kapela překvapivě nezařadila klip, ve kterém Mustaine předvádí své karatistické umění, ale lyric video. Překvapivá volba, nicméně výsledku to nějak neublížilo. Skladba je svižnější, ale jinak klasická skladba Megadeth s lehce optimistickým tónem. Ze začátku jsem se trochu bál, že dokument skončí jako většina jiných, čili bude se plkat o vyšší moci a dalších abstraktních tématech, v bilancování se Mustaine bude věnovat jen úspěšným časům a ty méně úspěšné bude ignorovat. Naštěstí se tak nestalo.

Dave v dokumentu projde opravdu celou historii kapely desku po desce a každému albu věnuje alespoň pár vět. Možná snad posledních pár desek bylo prolítnuto už poměrně z rychlíku, ale i tak oceňuji, že opravdu žádnou éru ani člena ve svém bilancování nevynechal.

Další skladba Puppet Parade je poslední singl, který jsme taky měli možnost slyšet v předstihu. Výborná skladba s mluvenou slokou ve stylu Sweating Bullets. Mustaine se rozpovídal o tom, že stále nemohl vymyslet pořádný refrén, tak se na něj vykašlal a začal dělat text. Skladba mu pak podle něj sama začala odhalovat, co si žádá a refrén se začal přirozenou cestou sám odhalovat.

Dokument byl vůbec plný zajímavých rad zkušeného muzikanta, který může i zejména služebně mladší bandy zajímavě nasměrovat. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že byl dokument i plný samochvály. Bezpochyby byl. A že jí bylo! Některé pasáže byly skutečně až úsměvné a několikrát jsem opravdu až vyprskl smíchy. Mně to ale nijak nevadilo a ani mě to neuráželo. Pro mě to prostě k Mustainovi tak nějak patří. Je to způsob, jak se vyrovnává s pocitem nedoceněnosti, s Metallicou, a dalšími problémy. Koneckonců je to jeho dokument, může si s ním naložit, jak uzná za vhodné.

Jediné, co mě trochu mrzí, byla evidentní odtažitost, odměřenost a téměr až nepřátelství vůči Davidu Ellefsonovi. Jeho zásadní podíl a zásluhy na Megadeth jako by Mustaine záměrně přecházel nebo rozporoval. V dokumentu se o něm téměř nezmiňuje, a když už, tak se o něj spíše jen otře v negativním duchu. Trochu smutné, myslím, že by si zasloužil větší respekt za to, co pro kapelu udělal, ale asi se mezi nimi stalo něco, co už nejde vrátit.

Další věc Another Bad Day mi přišla v kině asi nejslabší, zvláště díky často opakovaným fŕazím a určité jemnosti, nicméně při dalších posleších samotné desky jsem si jí oblíbil zejména díky vrstveným vyhrávkám a výborné zpěvové lince ve sloce. Naproti tomu Made to Kill je naopak tvrdá thrashovka. Začíná zase ve středním tempu, a když už jsem si začal říkat, že by se možná mohlo zrychlit, jako by mě Megadeth vyslyšeli a spustili nekompromisní a rychlý thrashový riff, který by mohl klidně být na Beat the Bastards od Exploited.

Track číslo osm – Obey the Call má nekompromisní riff opět doplněn mluvící slokou, který perfektně vyrovnává hodně zpěvný a umírněný refrén. I am War je naproti tomu spíše rockovější skladbou, kde je opět skvěle vyřešena harmonie kytar a zpěvu a v kombinaci s textem dotváří výslednou mozaiku podobnou skladbě Countdown to Extinction.

V dokumentu nejsou téměr zmíněny drogy. Holt napravený božský chlapec Mustaine se v těchto věcech nechce moc babrat a já mu to nemám za zlé. Pokud chcete o těchto temných dobách vědět více, sáhněte po jeho autobiografii – heavymetalové paměti.

Naopak se trochu více rozpovídal o albu System Has Failed, kde nabídl všem členům z hvězdné éry účast na desce, ale údajně požadovali astronomické částky, které Megadeth nebyl schopný pokrýt, a prý ho ani nenapadlo, že se tohle bude řešit. Kde je skutečná pravda už se asi nikdy nedozvíme.

Mustaine také mluvil o tom, jak těžký byl pro něj odchod Martyho Friedmana a dlouhá léta se s ním nebyl schopen vyrovnat, až se dostal do jakéhosi apatického stavu, kdy o kapele začali rozhodovat spíše jiní.

Dokument byl ale dělán zejména pro fanoušky. Dave se tedy příliš neobtěžuje s vysvětlováním některých pro fanoušky notoricky známých věcí, ale spíše je doplňuje zajímavé informace a pohledy, které úplně každý neví.

Velký prostor věnuje současnému kytaristovi Teemu Mäntysaarimu, který se společně s bubeníkem Dirkem Verbeurenem podílel i na skládání a říká, že je škoda, že ho nepotkal dřív.

Poslední tři skladby už byly doplněny pouze jednoduchým vizualizérem, kde byl de facto jen lehce pohybující se obrázek. Vlastně mi to nevadilo, protože to koresponduje se strohým vizuálem desky.

Úplně poslední skladba Megadeth v jeho historii nese název The Last Note. Je to Mustainovo Show Must Go On. Skoro mi až ukápla slza. Je to úplně to poslední, co od kapely kdy uslyšíme. Megadeth jsou od šesti let součástí mého života a tady cesta končí. Poslední rozloučení.

Nostalgie je cítit v každém tónu, v textu se Mustaine loučí s fanoušky a tak trochu i vysvětluje důvod konce. Nádherné završení tohoto výborného dokumentu a zejména dokonalé desky, která v sobě snoubí esenci všeho, co mi bylo na této kapele vždy drahé. Ale byl to skutečně konec? Ne!

Ještě je potřeba se vypořádat s jednou věcí. Je to samozřejmě Metallica. Dave jí věnuje poslední mluvený prostřih a vysvětluje, proč se rozhodl zařadit na desku cover Ride the Lightning.

Tvrdí, že je to pro něj jakési uzavření cesty, vyjádření respektu a usmíření s kapelou, která z velké části může za to, kam se Megadeth za ta léta dostal. To samé vlastně on tvrdí i obráceně. Zároveň doplňuje, že se členy Metallicy nemá vůbec žádný problém a naopak velmi explicitně vyjadřuje zájem zahrát si s nimi ještě jedno poslední turné. A co samotný cover? Je jednoduše výborný!

V podání Megadeth jsou kytary ještě syrovější a řezavější a jeden změněný tón v mezičásti dělá z riffů skoro až exodusovskou záležitost. Mustaine si zpěvy upravil k obrazu svému a zejména ve sloce má lehce jinou tóninu. Za mě jen dobře, pokaždé cením, když cover zní trochu jinak než originál a kapela mu vtiskne trochu své osobnosti. To se tady bezpochyby stalo. Jediné, co mě trochu mrzí, že jsou některé části písně vynechané a je trochu kratší než originál. Není to však nijak dramatické, aby to ovlivnilo výsledný výborný dojem. Po Metalllice už následovalo jen rozloučení s fanoušky a poděkování za ta léta podpory.

Ve čtvrtek 22. ledna se s námi rozloučila legenda žánru a člen největší metalové čtyřky světa. Zůstalo po ní 17 alb, spousty vzestupů a pádů a především její odkaz a vliv na naše životy během dekád jejího fungování. Dokument se povedl na výbornou a především poslední dokonalá eponymní deska je to nejlepší rozloučení, které nám mohl Dave Mustaine připravit. A teď mě omluvte, jdu sjíždět novou desku a protočit celý katalog Megadeth.