Datum vydání: 10. listopad 2023 / 16. srpen 2024
Label: vlastní vydání / Willowtip Records
Žánr: progressive metal, alternative rock, post-rock

Proč psát a číst recenzi na desku, která je vlastně 1,5 roku stará? No protože to prostě talentovaným Čechoslovákům na Marastu s takovouhle dělovkou dlužíme a vy, kteří jste je na loňském Brutalu minuli a Counterintuitive dosud neslyšeli, to ihned napravte. Proč?

Jednak se jedná o kapelu, která ve všech směrech překračuje to, jak se u nás muzika hraje, respektive jen málo kapel tady hraje takhle dobře, a jednak je to deska, co vzbudila zájem v zahraničí až se po vlastním nákladu dočkala znovuvydání u Willowtip Records. A jelikož ti jsou specializovaní na prog/tech muziku a kapely hrající zajímavě, neobyčejně a neobvykle, už jen to samotné by mělo být doporučující, protože většina alb z jejich stáje patří mezi ty, co do hudby přináší něco vlastního. A víte taky, že Ions se loni účastnili Progpower festivalu, evropské přehlídky progresivních kapel, kam se samozřejmě “jen tak někdo“ nedostane?

Každý prog fanoušek, co si Counterintuitive pustí, hned od začátku pochopí, že tohle nebude obyčejný poslech. S příjemnými harmoniemi i melodiemi se hned od začátku rozjíždí příjemně houpavý a hravý, navíc i zvukově precizně ošetřený progressive metal s vlivy kytarové alternativy a post/shoegaze zasněností, který nezní zásadně tvrdě, ale je z něj cítit nejen muzikantská vyzrálost, ale i jasná vize, kterou doplňují i umem skladatelským. Nahrávka prostě hned od začátku zní naprosto profi a postupem stopáže rozkrývá veškeré schopnosti téhle československé party, kterou směle a bez jakýchkoliv okolků můžeme z fleku řadit do špičky současných prog kapel s přesahem.

K tomuto snad ještě drobný pohled do minulosti, protože často o Ions slýchávám “takoví čeští Tesseract”. Jasně, to platí, ale víceméně jen pro debutovou desku z roku 2019. Zde opravdu silně promlouvaly masivní groovy, djenty sekání a křik se zvonivou basou přesně tak, jak to známe od kvintetu okolo Acle Kahneyho, byť shrnout debut pouze takto je pro něj dost omezující, protože i tak tvoří minoritu materiálu. Counterintuitive je ale úplně jinde. Rozhodně méně kytarová, více kapelní a muzikální, náladou introvertní, křehká i citlivá, ale neochvějná a pevná.

Za Ions ve větší míře stojí skladatel a kytarista Jakub Tirčo, jehož fanoušci ponoření do kytarové muziky nebo kytarového progu (Jakub Žytecki, Plini, David Maxim Micič) znají z jeho sólové tvorby, kterou z fleku taky doporučuju, protože jeho album Alaska taky nemá chybu.

Hudba Ions na Counterintuitive je barevná a obsáhlá a svou rozkročeností je až soundtrackového či filmového charakteru. Není o velkých symfonických aranžích a bombastických epic předělech, ačkoli vzhledem k průběhu a délce některých skladeb se k nim charakterově blíží, ale pokud jsem už zmínil introvertní náladu, je jasné, že podstata je jiná.

Ions nejsou opulentní, přitom je hudba maximálně plná i při klasickém složení kapely. Pomocí různých synthezátorů a kytarových efektů dokáží vytvářet fakt mnohobarevnou paletu zvuků, napětí a spoustu atmosfér. I přesto, že během poslechu zaznamenáte úseky, kde vám na mysli – klidně i díky vynikajícímu zpěvu – vyskočí např. Between the Buried and Me, Pink Floyd, Tesseract, Leprous, Karnivool, Haken, Scale the Summit nebo muzika Davida Miciče, takže absolutně neočekávatelný koktejl, v kytarách si vytváří dost osobitý zvuk, jenž Ions dává osobitost i rozpoznatelnost.

Ions ale mají ještě jednu skvělou vlastnost. Jsou trpělivou kapelou a umí si na správný okamžik počkat. Jejich hudba se zbytečně nevleče a skvěle odsýpá, presto není uspěchaná a v pravý moment vás přemostí nějakou pasáží (může jít i jen o jednoduchý break, kytarový akord, piano či drobnou synth vsuvku) do úplně jiné nálady a přitom udrží kontinuitu. Tohle postupné budování dává kapele hodně širokou možnost k manévrování v prostoru, aniž by musela spěchat s tím, jak konkrétní ve vyjádření chce být a kdy a jak skladbu ukončit. Ions to opravdu dává prostor si s hudbou hrát a posluchače vlést a překvapovat i při desátém poslechu, protože ten tak v hudbě má prostor furt si všímat těch drobností, které se v jejich hudbě nacházejí. Postupným rozkrýváním si uvědomujete, jak jsou ty věci v sobě posazené, jak jsou do sebe ty věci zaskládané a z desky to dělá fakt společníka na dlouhý a pokaždé zábavný čas.

Žánrově (je tu i spoustu rocku, alternativy, post i shoegaze fragmentů) rozkročený přístup a inteligence kapely ji dává možnosti, aby se pohybovala a široce manévrovala v rámci nedohledných hudebních hranic a mohla si hrát jak s jemnějšími pasážemi s promyšleným rytmem, tak těmi tvrdými, kdy se do vás pevně zakousne a rytmicky drží. A tenhle model funguje, neb co se do mě Counterintuitive před rokem zakousla, už ani o píď nepustila. A když, šlo jen o povolení sevření, kdy si mě jemně omotala nebo se mi vrnící svinula na klíně. Tahle deska věru dokáže věci. Dejte si jí, nepřestává udivovat.