Datum vydání: 21. březen 2025
Label: vlastní vydání / DIY
Žánr: instrumental, progressive metal, prog rock

Je to asi tři měsíce, co jsem se tu rozplýval nad druhou deskou československých Ions a teď se nám situace bude opět opakovat. Pražské trio Grapefruit Astronauts se sice dnes už o jednoho člena smrsklo a vydalo už dokonce tři nové singly z připravovaného druhého alba, ale nepřestávám vycházet z údivu, že po tolika letech v krátké době podruhé dávám bodové absolutorium, NAVÍC u kapely pocházející z našich luhů a hájů.

Ne že bych se o to někdy u poslechu snažil, ale na necelých 50 minutách osmi skladeb debutové desky Grapefruit Astronauts i přes nezměrné množství poslechů (desítky) nenacházím absolutně slabého místa - ať se to týká rytmiky, melodičnosti, chytlavosti nápadů nebo skladatelství. Na prvním albu Grapefruitů opravdu není slabého místa a za posledních několik let nepamatuji, že by mě instrumentální deska takhle bavila od začátku do konce, aniž bych v určité části stopáže už začal koukat po tlačítku >>|. Deska českého ex-tria, za nímž stojí kytarista Zdeněk Kaplan jr., se i bez těch nejmenších pochybností a v nejvyšší jakosti vyrovná všem špičkám v daném žánru a v lecčems je i překonává.

Deska je naprosto ojedinělá pro svou pestrost, svěžest i hravost a kytarově/melodicky je navíc natolik zajímavá, že opravdu nepotřebuje zpěv. Tím hlavním nástrojem tady je kytara, která nachází neuvěřitelné množství prostoru pro to, aby vás furt stahovala do nových a nových souher, linek harmonií a nápadů i zvukových ploch, což zároveň zvýrazňuje produkční práce, kdy obměna zvuku kytar albu dává další kreativní dimenzi a zábavnost. A ačkoli tu i rytmická složka hraje moc pěkně, debut Grapefruit Astronauts, byť je postaven na kytaře, není typická kytarová deska, kde všichni primárně hrají pro toho svého sólistu. Na to je hudba Astronautů příliš celistvá a naprosto kompaktní.

Pokud jí mám žánrově zařadit, jedná se o moderní „kytarový“ progressive metal/rock, kdy si ale GA vyšlapávají do dalších kulturně tradičních žánrů, klasiky (Swan Puddle), využívají elektroniky, moderního jazzu (Tigran Hamasyan) a melodicky několikrát vykráčí až do Asie (Ramen62, Swan Puddle). Srovnávat je těžké a tentokrát i hodně zbytečné, ale mezi vlivy, pokud mám takto podobné pocity z poslechu další hudby nazvat, bych uvedl např. Aarona Marshalla a jeho Intervals, Tosina Abasi a jeho Animals As Leaders (Wolfish Tomatoes, Thumb), Pliniho (Ramen62, Digital Ninja, Thumb), soundtrackové polohy Davida Maxima Miciče (She Fell Into The Sun), hravost Jakuba Žytecki, rafinovanost Manuela Gardnera-Fernandese z Unprocessed (Gazpacho), techniku Tima Hensona a pártyovost Polyphia, ale pro feeling táhlých tónů i Joe Satrianiho.

Pro množství všech poloh, přesahů a přemostění je hudba Grapefruit Astronauts ale nadžánrová a absolutně ničím svázaná, protože po celou stopáž všechny ingredience smíchává naprosto lehce a s vytříbeným vkusem jakoby to takto prostě mělo být. Bez nejmenších pochyb tak zaujme též fanoušky art a prog rocku a kytarových hrdinů (neočekávejte ale otravný shredding a nekonečné sólo onanie), jelikož Pražáci do hudby radši dávají nové a nové nálady a atmosféry, ale též – až na výjimky – to není žádná tvrďárna, takže rovnou zapomeňte na stěny Periphery nebo šablonovitost Tesseract.

Absolutně neuvěřitelné ale je, jak vyrovnané a hudebně hravé toto album je. I když Grapefruit Astronauts průběhem předchozího roku všechny skladby vydávali jako singly s doprovodným videoklipem (pochopili, jak funguje hudební byznys), v čemž s novými skladbami směle pokračují, ani jedinou skladbu z alba nemám radši z důvodu, že byla zveřejněna dřív a že jsem ji tudíž měl víc naposlouchánu, jak to u singlů obvykle bývá. Nejsem tak vůbec schopen zvolit žádného favorita, protože natolik zajímavá a třeskutě sexy a fresh je tu každá věc. Debut kapely Zdeňka Kaplana jr. je opravdu dílo, které má sakra co nabídnout. Naprostá paráda, díky.