Datum vydání: 26. září 2025
Label: Octopus Rising / Argonauta Records, Epidemie Records (LP)
žánr: post-rock, post-metal, shoegaze

Elbe asi není třeba čtenářům Marastu šířeji představovat, tak tedy jen ve zkratce: původně šlo o projekt kytaristů Standy Jelínka (Dying Passion) a Martina „Spacoshe“ Peřiny (Between The Planets, Martians). V této sestavě s hostujícím bubeníkem vzniklo v roce 2018 převážně instrumentální album Sudety.

Následující, výborně přijaté a doommetalovou minulost reflektující album Eschatology (2021) již vytvořila plnohodnotná kapela s Janem Kylarem (bicí) a Janem Stinkou (basa) z Dying Passion a Insomnicem (Somnus Aeternus, Doomed) za mikrofonem.

Letos Elbe přichází s novou, odlehčenou nahrávkou i obměněnou sestavou, když na postu vokalisty Insomnica vystřídal zkušený harcovník PavelHrnčíř (Silent Stream Of Godless Elegy). Album vychází na vinylu u Epidemie jako jubilejní 100. release vydavatelství (!), CD vydávají italští stoner/sludge/doom specialisté Octopus Rising / Argonauta Records.

Tolik tedy suchá technicky-historiografická data. A co deska samotná?

První, co posluchače na novince zaujme, je výborný zvuk a produkce. Kromě pěkně znějících bicích v režii Lukáše Martinka ve studiu Svárov se o vše ostatní postarali Standa a Spacosh v šumperském Black Chamber Studiu. Oba mají řadu producentských zkušeností ze svých domovských kapel, a tak už vědí, jak se o Elbe postarat nejen autorsky, ale i zvukově. Vědí, co chtějí a jak toho dosáhnout.

Celek se velmi příjemně poslouchá. Nic z něj netrčí, ale ani se v něm neutápí. Nástroje jsou konkrétní a dobře čitelné i ve více vrstvách. Posluchač se může kochat jednotlivými stopami i celkovým obrazem. Osobně mám vždycky radost, když je dobře slyšet baskytara, zároveň jsem fanoušek organického kytarového soundu, rozostřeného echy, reverby a delayi. Obojího se mi tu dostává vrchovatě.

Vokál se mi zdá v mixu oproti minulé desce zataženější. To může mít za následek menší srozumitelnost. Člověk musí v některých místech trochu napínat uši, aby vše pochytal. Na druhou stranu to dělá z nahrávky kompaktnější celek. Jinak z dosavadních studiových zářezů kapely se mi zdá zvuková stránka Peculiar jednoznačně nejlépe zvládnutá.

O hráčských kvalitách zúčastněných muzikantů rovněž netřeba pochybovat. Oba kytaristé pracují přednostně na atmosféře než na demonstraci technických dovedností. Kytary a syntezátory se vzájemně proplétají, doplňují a tvoří jednolitou, přesto ale živelnou hmotu nahrávky. Kytary postrockově čistě vybrnkávají, psychedelicky mlží, ale i (post) metalově, distorzně riffují. Jak už bylo řečeno, člověk může vnímat jednotlivé kytarové stopy a je to zajímavě se odvíjející dobrodružství. Každý poslech může být jiný, pokud budeme chtít. Tahle kytarová souhra je, řekl bych, nejsilnější devizou Elbe.

Rytmická sekce odvádí velmi solidní řemeslo. Perfektně čitelná baskytara nejenže funguje jako zvukový tmel, který vyplňuje prostor mezi vyhrávkami kytar, ale opět nabízí samostatné posluchačské výlety. Bicí vedou skladby kupředu sice relativně přímo, což je pochopitelně dáno žánrovými potřebami, ale dají se zaslechnout zajímavé breaky, akcenty a lichoběžné údery. Jistě nehrají jen roli lepšího metronomu.

Co se týká vokálu, nemůžu se jednoduše rozhodnout, jestli jsem tým Pavel Hrnčíř, nebo tým Insomnic. Druhý jmenovaný sice třeba nebyl úplně technicky stoprocentní, ale jeho hlas byl výrazný, jasně rozpoznatelný v melodii i v growlu. Pavel disponuje dobrou technikou, ale jako by mi v jeho výrazu něco chybělo. Možná je to jen zmíněným mixem, kdy Insomnic z nahrávky dost čněl, zatímco (obrazně řečeno!) Pavel funguje spíš jako další nástroj v těle nahrávky, ať už v melodiích nebo harsh vokálu. Chválím též slušnou anglickou výslovnost.

V kreditech jsou jako autoři hudby sice napsáni Elbe, ale skladatelské otěže jsou stále reálně v rukách ústředního tandemu Jelínek/Peřina s tím, že ostatní muzikanti si své party aktivně dotvářejí. Skladby samotné jsou proto napsané a zaranžované velmi dobře. Jsou určitě posluchačsky přívětivější a, řekněme, hitovější než na dřívějších nahrávkách. Mají potenciál se kvalitně zaháčkovat v uších, a jelikož je album se svými necelými 39 minutami rychle v prachu, lákají k „on repeat“ poslechu. Opět musím konstatovat, že vícenásobný poslech je zde k vychutnání všech nuancí velmi žádoucí.

Jestliže předešlé album Eschatology svou depresivností a větší ostrostí evokovalo zimní krajinu (reflexí staré školy moravského doom metalu), pak Peculiar přináší spíše dozvuky babího, postrockově alternativního léta. Jsou to sice ozvěny melancholické, ale zároveň také se slyšitelnými známkami naděje anebo raději smíření (což evokuje i textová náplň).

Dramaturgická stavba alba je dobře promyšlená a efektní. Úvodní česky zpívaný Sen je dobře zvolený opener. Zvolna se rozjíždí a dává postupně nahlédnout na to, co nás očekává: čitelné struktury, atmosférické plochy, kvalitní instrumentace ale i napětí a melancholie. Otevírák ve finále graduje skvěle modulovaným závěrem, který přechází po chvilce zvolnění do nejtvrdší skladby na desce, Never Again. V té se dočkáme i lehce disharmonické kytary a naléhavého growlu. Pokračujeme přes chytlavou klipovku Place to Die s masivními kytarovými stěnami a striktním zakončením v psychedelickém delayi.

Následuje klidnější You & Me and the End s catchy refrénem a výraznou, lehce zkreslenou basou. V něčem mi její atmosféra připomíná Type O Negative na October Rust; TON se mi vlastně vybavují v kontextu Peculiar docela často - ne snad jako přímý vliv, ale nějakým podprahovým vyzněním.

V patrně nejhitovější skladbě Elbe vůbec, Before I Go, zase někde v dálce slyším Paradise Lost v období One Second. Tady se docela pěkně střetává postrockový základ se spíše už jen tušeným doommetalovým reziduem dávných Dying Passion. Tahle skladba mě baví velmi! Funguje na první dobrou, ale zatím se mi neohrála ani po X posleších. Who Am I If Not Me? opět nabídne výraznější přitvrzení, jak ve zpěvu, tak v kytarovém tlaku a na závěr si vydechneme při nejdelším tracku Slow Down! Ten maluje doomgazeovou paletou, jemným kytarovým předivem a drsnější basou, ale i zapamatovatelným refrénem. Lapidárně řečeno: dobrá práce!

Kde vidím slabiny desky? Snad právě v relativní přímočarosti skladeb a určité produkční ostražitosti. Jako by se kapela přespříliš hlídala a bránila se eventuálním úletům mimo výseč. Ocenil bych občasné rozhození posluchače nějakým zneklidňujícím prvkem nebo nečekaným kopancem. Víme, že Elbe umí i „zazlobit“ (viz Eschatology), na Peculiaru jsou ale příliš „hodní.“ Přirovnal bych to asi k pocitům, které ve mně budily poslední desky Anathemy. Byly vlastně velmi dobré, ale člověk pořád čekal nějaký osten, který by ten poklid trochu načechral. Tak jako to v případě Elbe fungovalo na minulé desce.

S přihlédnutím k jednomu ze starších rozhovorů to s trochou nadsázky vypadá, jako kdyby dostal na Peculiar silnější slovo Spacosh a jeho postrockovější cítění na úkor Standova metalového fundamentu. Tím ale určitě neříkám, že je Peculiar horší než Eschatology, jen míří jiným směrem než recenzentovy preference.

Elbe přišli se svým dosud nejkompaktnějším a nejpřístupnějším albem se všemi výhodami i riziky, které k tomu patří. Větší vstřícnost k posluchači přinesla obroušení hran a určitou produkční uhlazenost, kdy se hudba pohybuje v bezpečném perimetru a jako by se bála ještě více rozletět. Na straně druhé přináší perfektně vycizelované skladby s hitovými ambicemi a potenciálem zasáhnout širší publikum. Nepochybuju o tom, že v nejrůznějších anketách a výročních žebříčcích bude Peculiar častým nominantem. U mě určitě!