Datum vydání: 22. srpen 2025
Label: Reprise Records
Žánr: alternative metal
Čas: 42:22

Deftones. Ikona, která přežila vzestup i pád nu-metalu. Miliony prodaných alb, ještě víc fanoušků. Kapela velebená i kritiky, což nebývá u rockového mainstreamu úplně zvykem. U jejich posledního, jubilejní desátého zářezu Private Music adorace dosáhla u velkých médií takového měřítka (na Metacritic dosáhli průměrného skóre 90/100), že se až člověk musí ptát, nakolik je letošní počin borců ze Sacramenta výjimečný. Vydala skupina White Pony číslo dvě, nebo to spíš ukazuje na nelichotivou kvalitativní úroveň současného mainstreamu?

Kapela totiž nepředvádí nic, co bychom už od ní neslyšeli. Pravda, předchozím dvěma deskám – bezútěšné Ohms a jemnější, ale jednolitě melancholické Gore – chyběly větší hitovky, dynamika i drive a skeptikové začínali tvrdit, že skupina má svá nejlepší léta za sebou. Po pěti letech ticha a enormního nárůstu popularity přichází Private Music a návrat do vytoužené formy. Na letošním zářezu se kvintetu podařilo vyladit všechny dosud známé ingredience a namíchat je do vyváženého poměru, kde každý element jejich produkce má své místo. Roli možná sehrál i návrat producenta Nicka Raskulinecze (Alice In Chains, Mastodon, Korn, Foo Fighters atd.), který stojí za povedenými deskami Diamond Eyes a Koi No Yokan. Zejména té druhé se aktuální album blíží nejvíc.

Tahle deska míří do všech stran, je přístupnější, potěší staré fandy a najde si i nové – kapela se nesnaží honit trendy ani objevovat nová území. Deftones zůstávají sami sebou, brousí svůj drahokam, který vybrušují už dekády. Snoubí metalovou tvrdost podladěných kytar Stephena Carpentera s elegancí melodických vokálních linek China Morena, jež doplňují melancholické rejstříky klávesáka Franka Delgada. Private Music také pomáhá přijatelná stopáž (42 minut), při níž člověk nemusí koukat na hodinky, a většina písní má kolem třech, čtyř minut a odsýpají. A zvukově je to extratřída; nahrávku žene kupředu hutný sound, zejména v refrénech skrz hradby na sebe navrstvených kytar neproklouzne ani myš. Není to přitom pouhá hoblovačka, Delgado mohutné valivé, mnohdy až stoner riffy doplňuje tklivými snovými plochami.

Většinou platilo, že od Deftones dostanete jako posluchač všechno hned, téměř v jedné vteřině – emoce je komplexní, byť hudební forma jednoduchá. Možná i proto je kapela tak přitažlivá a nejednoznačná. Přesto si myslím, že v tomhle ohledu je tohle největší slabina i přednost Private Music. Není tu totiž moc co objevovat.

Kvintet tu také nabízí svou přívětivější tvář - sází jeden zapamatovatelný hit za druhým, vše plyne přirozeně, nic nedrhne, vše je podáno jak na stříbrném podnose. Album je navíc i přes svou kytarovou tvrdost hodně melodické až líbivé, a tak se není čemu divit, že má takový ohlas u majority. Žádné cukání koutků a studený pot u nervních kytarových sekaček, jako tomu bylo v minulosti. Moreno sice zpívá stále excelentně, ale zdaleka  nevyužívá svůj celý vokální rejstřík. Expresivní vřeštění jako v Hexagram? Zapomeňte. Private Music jede na vlně melancholického, ale víceméně sladkobolného cukrkandlu, což dokazuje nejen odpichová Infinite Source, ale hlavně balada I Think About You All the Time, která je ve srovnání s Minervou, Risk nebo Cherry Waves normální cajdák.

Skočnější kusy jako třeba Milk of the Madonna, Metal Dream nebo Ecdysis jsou na tom lépe, byť ukazují, že kapela je už jinde. Škatulka „alternativní metal“ je tu na pováženou, poněvadž jde v podstatě o stadionové hitové skladby. Nejvíc proto uprostřed alba vyčuhuje klenutá Souvenir, která se umně brání romantickému kýči, s nímž Deftones bývají často spojováni. Jinak je to ovšem na pováženou. Kapela prostě vydala bezstarostně odsýpající a pěkně poskládaný 11písňový komplet, který se krásně poslouchá, ale nic za ním není. Je otázkou, jestli se k desce bude člověk vracet, což v minulosti dělal i u jejich ambivalentnějších počinů.

Staří Deftones jsou už asi pryč. Stačí se podívat na aktuální soupisku velkých zastávek evropského turné (které se Česku vyhýbá) a se slzou zavzpomínat na klubové vystoupení v pražském Roxy před 15 lety, kde se mačkala tisícovka oddaných fandů.