Datum vydání: 17. říjen 2025
Label: Black II Black
Žánr: hardcore
Čas: 38:08

Smrt lidi sbližuje. Své o tom ví Pražský výběr, jehož rozhádaní členové se usmířili až na pohřbu Václava Havla. Hardcoroví veteráni Biohazard se dali dohromady v klasické sestavě z první půlky 90. let poté, co zemřel jejich bývalý manažer Scott Koenig. Až poté všichni zakopali válečnou sekeru a do skupiny se vrátil pokérovaný zpívající basák s kariérou pornoherce Evan Seinfeld. Následovaly reunion koncerty a práce na dlouho očekávaném albu. Jubilejní desátá deska Divided We Fall sice vyšla až 13 let po svém předchůdci Reborn in Defiance, ale skupina ji měla rozpracovanou minimálně od roku 2015, kdy už o ní padla zmínka. Jenže nastaly personální rošády, když odešel kytarista Scott Roberts a Biohazard zamrzli na mrtvém bodě. Mnohými odepsaná kapela se teď snaží ukázat, že stále ještě neřekla poslední slovo. Povedlo se?

Divided We Fall staví na intenzitě. Jestliže zmíněný předchůdce ukazoval pestřejší paletu nálad a kvartet nabídl i metalcorové linky a melodické balady, aktuální počin nabízí jen syrovou tvář skupiny z jejích začátků. Krev, pot a slzy. Otvírák Fuck the System tyhle intence naplňuje do puntíku. Hardcorepunková skočná sloka následovaná houpavou metalickou střednětempou pasáží, střídání Billyho ječáku a Evanova hrubšího řevu, ukvílená Hambelova sóla a povinné sbory, na které mají Biohazard patent. 100 % koncentrát všeho, co si od nich můžete přát.

Na účet kapely jsem četl spoustu komentářů zmiňujících, jak pro ně tahle banda znamená mládí, jeho revoltu a vrtochy, testosteron v pitu, ale že jsou už dál. Tohle nostalgické vidění, kdy mnozí kapelu považují za band pro teenagerovské období a posluchači z něj s věkem „vyrostou“, mi přijde přinejmenším úzkoprsé. Minimálně State of the World Address (1994) jako osobitý mix HC, punku, rapu, thrashe a metalu obecně je nadčasový počin, který inspiroval obrovské množství spolků a nezestárl za třicet let ani o píď. Stejně jako Far Beyond Driven nebo Chaos A. D.

Možná právě ke své třetí desce skupina hodně odkazuje, což dokládají i texty. Fuck the System sice na první pohled vypadá jako prostý punkový výpad proti establishmentu, což by v případě borců táhnoucím na šedesátku vyznívalo směšně, leč Biohazard jdou dál. „We’re all taught the way to follow their rules - We all learn the same shit from all the same schools - We all believe the nonsense they put on the news - We accept propaganda as the absolute truth.“ Veteráni se vrací ke kořenům i lyricky a jejich současný pohled na svět se v podstatě ztotožňuje s tím, který kritizovali na zmíněném majstrštyku State of the World Address.

Tahle implicitní nasranost z aktuální bezvýchodné situace jakoby byla spouštěčem energie celé desky Divided We Fall. Pomáhá jí i uměřená délka – žádné hodinové opusy, ale 11 songů na ploše 38 minut, což je mimochodem stejně jako Mata Leão.

První tři vály odsýpají v kvapíkovém tempu, kapela umně střídá všechny potřebné ingredience a na hrací ploše přesahující jen lehce tři minuty se nikde zbytečně nezastavuje. Zvolní se až ve čtyřce Death of Me, kterou ale zahušťují pomalé valivé riffy a uprostřed dojde i na pořádný metalový breakdown (že by reminiscence na opomíjený, nejpomalejší a až stoner metalem načichlý počin New World Disorder?). V následující Word to the Wise se ale opět odbrzdí hardcorepunková mašina. Tohle je asi nejnasranější věc na albu, a i když lyricky nejde v hardcoru o nic nového, její autenticita má až katarzní rozměr. „Heads up, word to the wise - They'll never take us alivе - Fight back, don't believe thе lies - Straight up, the strong will survive.“ Biohazard opět tvoří hymny pro frustrované.

Projev kapely je vitální, syrový, neučesaný, produkce je přitom mohutná (potěší především vytažená Evanova basa). Hip-hopu se tu nedočkáme, rapová dikce je tu opomíjená, jde spíš jen o rychlé řvané frázování. Možná jen zarazí, že syrovosti je podřízen vokální projev až tak, že je mnohde zkreslený (tenhle dojem mám hlavně u Seinfelda). Muzikálně je všechno na standardní úrovni kapely (osvěžující jsou zejména na žánr tvůrčí basové sólo-výjezdy), možná jen zamrzí, že Danny Schuler nedostal v na kost ohlodaných skladbách víc prostoru a „jen“ plní úlohu spolehlivého motoru vzadu (dvojšlapku provětrá jen ve Fight to Be Free a na konci War Inside Me). To stejné platí o Hambelovi, který typicky sóluje s kvákadlem tak, jak ho známe, ale nic nového ze své kytary nedostane. Ale nevadí, na kudrlinky á la Steve Vai se tu stejně nehraje.

Hlavní je tah na bránu a energie, které tu je požehnaně. Biohazard hrají sami sebe, nesnaží se nikoho kopírovat a nepotřebují si nic dokazovat. Na stará kolena to už nemají zapotřebí. Možná i proto se stará chemie do kapely vrátila a ta díky tomu zase působí autenticky. I přesto, že staré časy se už nikdy nevrátí.