Datum vydání: 23. května 2025
Label: War Anthem Records
Žánr: black metal, black/death

Portugalští Balmog tříbí svůj blackmetalový rukopis více než dvě dekády, se svými nosiči ale scénou spíše proplouvali. Mohla za to snad jakási nejistota, rozkročenost s nejasným středem, kdy kapela čerpající ze struktur Watain a povznešenosti Ascension nedokázala udělat z Balmog „ty“ Balmog. Kapelní katalog se tak dosud nepřímo odrážel v přebalech jejich desek, které pravidelně operují s vizuálem lebky. Okoukaný, ale nadčasový symbol smrti v případě Balmog působil vždy nepravě, bakelitově, byť s potenciálem. Tak se jevila i muzika.

Za bod zlomu lze považovat EP Pillars of Salt. Jednoskladbová, skoro dvacetiminutová nahrávka čerpající z biblické tématiky konečně spojila vlivy Watain a Ascension do efektivní jednoty, ze které srší kus autenticity i porce svěžesti. Kytarová práce působí nenuceně, stejně tak rytmika plyne organicky, netlačí se zbytečně na technickou pilu. Materiál umně pracuje se střídáním čistých nápěvů, promluv a growlů. Snad se nabízí zmínit podobně dlouhý opus Waters of Ain z Lawless Darkness od Watain. Balmog totiž na Pillars of Salt podobně pracují s dramatičností a krocenou monumentalitou, která nepokouší sféry kapel jako Batushka či Mephorash. Podobně funguje o tři roky pozdější společník: Covenants of Salt.

Mezi dvěma krátkými nahrávkami stihla vyjít čtvrtá plnohodnotná deska Eve, na které se kultivovaný majestát z Pillars of Salt krotí – kapela ho na albu podrobuje špinavějšímu mixu a oldschoolovější, všehovšudy písničkovější formě. Opět tak uvadá ryzost a materiál má tendenci uchem spíše proletět. K výraznější změně tak dochází až na Laio.

Pátá deska těží z příklonu k odlehčenosti – minulé přísahání na blackmetalovou špínu Balmog na Laio opouští. A tak vzniká prostor ke vzniku čehosi poměrně nového, svěžího, navzdory patrné serióznosti i zábavného. Ostruhy získané z Pillars of Salt kapela rozehrává ještě do větší šíře. Laio se tak dá poslouchat jako kompaktní čtyřicetiminutový kus, kterému chybí spád a nápad jen zřídka.

Vyšší úroveň originality plyne především ze zvuku kytar a obecnému přístupu ke hraní. Většina leadů vyznívá skoro post-punkově – více než tremolo a disonance jde slyšet rytmické hraní na jednu strunu, což je podpořeno chladným a ostrým zvukem. Nátura post-punku a rockové progrese se přitom dere i do struktur skladeb, které tak často kumulují do nečekaných bridgů a závěrů. Ani hrst ambientních meziher celku neškodí; kvalitou připomínají temné herní soundtracky z přelomu milénia, tak dostatečně překračují dětskopokojské tendence mnoha dungeon synthů.

Jádro ovšem zůstává blackmetalové. Primární vlivy zůstávají, v určitých místech se k nim přidává zvuk pozdního Islandu a Francie: zvuk připomene poslední desku Sinmara, z některých čistých nápěvů lezou Vortex of End. I přes širší výčet inspirací Balmog dokáží vnášet do obsahu dostatek vlastního autorství, které plyne zejména z fúze vznešenosti a zábavnosti. I ta lebka na coveru působí – snad díky vkusné kontrastní hře – opravdověji.

Balmog popisují Laio jako „volání po nezávislosti a rebelii proti božskosti“. Poněkud omšelá fráze na Laio skutečně ožívá, skomírá snad jen v závěru, kdy nápaditost trochu dochází. Podvratnost ale pátá řadovka nabízí: zvuková lehkost jí snad umožňuje vznést se blíž k nebesům, kde posléze může strhnout masku a zahrozit jadernou zlobou. A nápaditá kombinace nepodtrhuje jen kvalitu nosiče, ale i fakt, že Balmog odkrývají vlastní charakter – publiku i sami sobě.