Deathspell Omega jsou snad už více než deset let kapelou, kterou minimálně na blackmetalové scéně (ale i mimo ni) netřeba nikomu představovat. V tomto miléniu pravděpodobně nenajdeme žádné jméno, jehož alba by ovlivnila budoucí vývoj žánru tak, jak se to podařilo těmto Francouzům. Není se čemu divit, jejich hudba i texty byly vždy daleko nad blackmetalovým standardem, a proto je obliba Deathspell Omega i fakt, že k nim spousta mladých kapel vzhlíží, více než pochopitelná (stejně tak i důvody, proč je mnoho lidí nenávidí).

Ne všichni sice uctívají i jejich první alba, ale minimálně od roku 2004 a vydání desky Si Monvmentvm Reqvires, Circvmspice vlastně nelze v jejich tvorbě najít vyloženě špatný kus. Především nahrávkami Fas - Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum a Paracletus udělali opravdové díry do světa, a jejich popularita s kultovním statusem dodnes stále stoupá. Letošní rok se však pro fanoušky Deathspell Omega minimálně částečně stal zlomovým, protože hromadu svých uctívačů letošním dílem evidentně zklamali.

The Long Defeat je nejpomalejší, nejpřístupnější, nejjednodušší a pravděpodobně také nejhorší album Deathspell Omega. Je ale opravdu pouze špatné? Pro někoho, kdo čekal další FAS nebo The Synarchy of Molten Bones, asi ano. O nasypaném, rytmicky rozlámaném a disharmonickém pekle už nemůže být řeč. Vzhledem k historii kapely to je popík až za roh, který má mnohem blíže Mgłe, akorát s použitím pár disonantních akordů než k předchozím deskám. O technickém vrcholu, skladatelských invencích nebo zkrátka o čemkoliv pokrokovém se nelze bavit, takže i chápu, proč novinku hromada lidí označí za odpad a odmítne ji více poslouchat.

A i když i já jsem minimálně částečně zklamán z toho, že má nejoblíbenější kapela, která i ve svých slabších chvílích byla absolutní sázkou na jistotu, najednou nahrála něco neoddiskutovatelně horšího, do The Long Defeat jsem se zaposlouchal poměrně rychle a jako úplný průser ho nevidím. Jednak jsem po oznámení, že novinku nahrálo francouzské trio naživo, očekával změnu, menší vyšperkovanost a celkově menší zběsilost, a hlavně se dovedu přenést přes to, že Deathspell Omega už mají zkrátka to nejlepší za sebou a snaha nahrát třeba další FAS by asi stejně skončila neúspěchem.

Úvodní, téměř dvanáctiminutový kus Enantiodromia, který je zároveň nejdelším songem z celého alba, nezačíná až tak atypicky. Svým způsobem to je typický DsO otvírák, až na to, že se po druhé minutě místo blastbeatů přehoupne do rockového rytmu, kterého se překvapivě drží většina alba. Z mého pohledu zatím žádný problém, některé z nejpomalejších songů kapely považuji i za ty nejsilnější, takže bych si dovedl představit celou desku v tomhle duchu. Problém alba je ale jinde.

Svou unikátní atmosféru si Deathspell Omega stále zachovali a místy je fakt silná. Zrovna Enantiodromia i přes svou délku funguje fakt dobře a desku rozjíždí podobně vkusně, jako You Cannot Even Find the Ruins… uzavírá předchozí The Furnaces of Palingenesia. Po počátečním šoku a nezvyku mi ani nevadí nový hlas, který nepatří nikomu jinému než Ariochovi z Funeral Mist či Marduk, jenž v průběhu alba spolu s dalším hostem ještě zazní. Díky výrazné base a využití svých disharmonických akordů zní kapela bez blastbeatů méně jako black metal a spíše jako temnější verze Virus či Ved Buens Ende, což milovníkovi zmíněných jmen stále nemůže vadit. Vydat podobné dva songy jako kratší EPčko, vůbec bych se nezlobil.

Průsery ale postupně začínají od druhé skladby, kde jisté hřejivé melodie dosahují až nepříjemné úrovně (tohle je opravdu mnohem více za čárou než třeba celkem příjemná melodie v The Crackled Book of Life) a hlavně pomalu ale jistě posluchači začne docházet, že Deathspell Omega začali pracovat i s typicky metalovým patosem, kterému se doposud vyhýbali. Jedná se o fakt nevkusná sóla a kytarová kvílení, která jednak zní děsivě, ale navíc do samotných skladeb ani extra nesedí, pouze zaplácnou celkem neexistující vývoj v gradaci skladby, aby byl konečně důvod k tomu si zasypat.

Na The Long Defeat je asi fakt nejhorší, že se tyhle iritující prvky objevují v průběhu hodně plochých skladeb, které by přitom mohly mít potenciál se překlenout v něco zajímavého, ale ne. Stejně jako v Eadem, sed aliter, i v třetím, poměrně natáhlém titulním songu, celkem infantilní kytara a nezáživné synťáky zbytečně prodlužují nekončící track místo očekávané změny. Zde se lze opravdu ztotožnit s názory, že by se deska měla raději jmenovat Too Long Bigbeat.

Výraznější zpestření, rozuměj konečně pořádný blastbeat, nastane až ve čtvrtém kusu Sie sind gerichtet! Dříve zmíněné neduhy z předchozích skladeb žel stále zůstávají, dokonce bych řekl, že jsou zde i o něco více výrazné. Hostující Mortuus zde na rozdíl od prvního songu taky až tak extra nesedí, ale furt to ve srovnáním se samotným koncem desky není takový šok.

Our Life is Your Death je regulérně přiznaná snaha o to udělat udělat rozjuchaný popíko-black à la Mgła. A to, že v něm dokonce hostuje Mikołaj, fakt nebude náhoda. Neříkám, že se Deathspell Omega tahle halekačka absolutně nepovedla, určitě tímhle osloví hromadu dalších fans, jen tak nějak přemýšlím, zda kapela tohoto formátu má něco podobného zapotřebí.

Takže si k závěru ještě jednou zopakujme otázku: je The Long Defeat opravdu špatné album? S ohledem na minulost kapely jednoznačně ano. V internetových diskuzích padají názory typu, že kdyby tohle album vydal kdokoliv jiný, tak nikoho nebude vůbec zajímat. Osobně si myslím, že to je ale přesně naopak. Vydat tohle jiná kapela, byl bych i shovívavější, ale jelikož se bavíme o Deathspell Omega, slabá novinka si přísnější kritiku prostě zaslouží. Na druhou stranu, i přes to, že ta deska zní, jak zní, už jsem ji slyšel tak desetkrát a počítám s tím, že se k ní, aspoň kvůli dobrému úvodu, ještě párkrát vrátím. Určitě ne tak často, jako ke zbytku diskografie, ale asi častěji, než k hromadě dalších kapel, které se akorát snaží o vykrádání DsO, ale moc jim to nejde.