Kdy: 10. listopa 2026
Kde: Praha, Futurum
Pořádali: Mighty Sounds

HC-punkovým směrem zaměřenou akci startovala mladá poppunková parta CF98, kterou jsem, abych ušetřil síly, vynechal. Zpětně jsem si kvůli tomu drbal hlavu, ale o tom později. Každopádně pozici uprostřed ne úplně zaplněného sálu jsem spolu s příjemně vychlazeným a chuťově ucházejícím Pilsnerem zaujal kolem osmé, akorát když startovala parta Mean Season.

Mně neznámý kvintet z Kalifornie, jehož historie sahá až někam do devadesátek, zněl velmi zajímavě. V jádru šlo o hácéčko, ale bylo to hodně osobité. Místy kapela působila jako zhulené stoner-sludge psycho, jindy zase hudba houpala výrazným groovy rytmem, občas proběhly thrash riffovačky. Přišlo mi to jako mix Eyehategod a starých Life Of Agony, občas lehce šmrncnuté Suicidal Tendencies. Kapela jako svůj vzor zmínila též staré Cro-Mags, od nichž zazněl, tuším, i cover.

Zajímavá nebyla jen hudba, ale i projev zpěváka, který zvláštním způsobem úpěl. Chvílemi jsem měl celkem pocit, že to neudýchá a svalí se, ve finále šlo ale o dost osobitý výraz, který spolu s členitou, neustále se měnící hudbou působil dost originálně. Nebyl to, jakože úplně tvrdý nářez, muzika občas zrychlila, ale převážně kolísala mezi středním a pomalým tempem. Celé to však znělo velmi mazácky a hudba měla docela koule. Chvíli mi trvalo, než jsem se na postarší borce naladil, ve finále se mi však líbili moc. Kdyby dali ještě čtvrthodinku navíc, vůbec bych se nezlobil. Jo a měli úplně parádní zvuk, což dojmu také pomohlo.

Třetí Cancer Bats byli mým hlavním želízkem a nezklamali. Dle očekávání šlo o pěkně od podlahy zahraný nářez, který břinčel až běda. Kapela míchá stoner sound s mathcorem, některé pasáže jsou ostrý punk a někdy máte pocit, že posloucháte poctivý, na maximum vohulený rock´n´roll.

V jádru jde o hácéčko, ne však to tradiční, přímočaré. Hudba Cancer Bats se během songů dost mění a na daný styl je určitě hodně variabilní, což lze považovat za hlavní devizu. Velkou zásluhu na tom má určitě kytarista, který, byť je v kapele pouze jeden, toho zvládá uhrát mrak. Sóla, riffy, stoner-feeling, metal sekačky, sypal to do nás naprosto s přehledem a s luxusním, plným zvukem. Radost poslouchat. Fajn byl ale i ne monotónní projev frontmana (šéfa Liama Cormiera, který je mj. poslední zakládající člen), jež není jen o metalcore řevu. Snaží se měnit barvu hlasu, což songům též hodně pomáhá.

Už jsem to někde psal, ale hodí se to opět vytáhnout, a sice že po konci Every Time I Die a stagnaci Norma Jean jsou Cancer Bats na poli chaotic hardcoru aktuálně kapelou č. 2.  Z mého pohledu zaslouženě, protože vydrželi fungovat nepřetržitě od roku 2004 a jejich síla neslábne, což v daném ranku není zrovna obvyklé.

Kanaďané zahráli tři songy z posledního Give Me Dirt a pak cca z každého alba po jedné skladbě. Působili sympaticky divoce, kotel docela vařil a vrcholem křepčení pak byla již tradičně zařazená a řádně rozjívená beastieboysovská Sabotage. Z mého pohledu show neměla chybu, kapele to makalo a měla taktéž velmi dobrý zvuk a taktéž skončila dříve, než bych si přál.

Jako hlavní vystupovali ten večer Ignite z Kalifornie. Zkušení borci, kteří už to táhnou také čtvrtou dekádu, byli stylově o dost jinde, což se ve finále ukázalo jako plus. Vlastně ten večer byla každá kapela dost jiná, což bylo fajn. Amíci jsou díky melodickému zpěvu a přímočařejší hudbě více punk, ale hardcore část tam je též, a nejen díky textům.

Zkraje měl kvartet z Orange County docela nevyvážený zvuk, kdy kytara byla hodně slabá. Plus se mi zdálo, že má kapela trochu vlažný rozjezd, což ovšem po pekle, co rozjeli Cancer Bats, nebylo divu. Trvalo to každopádně cca tři songy, než se zvuk i muzikanti seštelovali na požadovanou kvalitu a pak už bylo vše skvělé.

Samozřejmě je škoda, že s kapelou už není zpěvák Zoli Teglás, jehož super kvalitní melodický vokál byl pro Ignite zásadní. Jeho náhrada jménem Eli Santana však nijak nezaostává. Zoliho party dává vlastně v pohodě, až jsem se divil.

Hudba kapely je zpěvná, melodická, optimistická (takový tvrdší Offspring, jak znalecky podotkla moje polovička), což po všech těch ukrutnostech, kterých jsem se účastnil poslední týdny, byla nakonec příjemná změna. I když úplná limonáda to není, songy často uhání v dost rychlém tempu a důkazem budiž i solidní šrumec pod podiem, kterého se účastnil chvílemi jak basák, tak zpěvák.

Kapele to každopádně šlapalo a optimisticky znějící songy bavily. Hrálo se dle očekávání převážně ze zásadních desek A Place Called Home (2000) a Our Darkest Days (2006), došlo ale i na věci z posledního s/t, které je už s novým zpěvákem a také na cover U2 Sunday Bloody Sunday, jež kapela uvedla jako protest song s poselstvím, které je stále aktuální.

V jeden moment přišla Ignite na podium doprovodit zpěvačka z předkapely CF98 a její hlas zněl úplně skvěle, až jsem pozdního příchodu zalitoval. Finále pak bylo docela dojemné, kdy nadšená kapela děkovala Praze, že jde o nejlepší koncert turné, což jsem jim dle výrazů docela věřil. Na úplný závěr pak jako přídavek zaznělo bubenické sólo a na rozloučení vyklidněná Better Days.

Super akce to byla. Fajn kapely, kvalitní zvuk plus lidí akorát, že nebyla v sálu tlačenice. Prostě večer, který neměl chybu. Posilněn několika Pilsnery jsem si při odchodu říkal, že je dobře, že zvěsti o tom, že Futurum končí, se ukázaly jako liché, protože v současnosti jde v Praze o jeden z nejlepších koncertních klubů, kde krom super prostředí, zvuku, světel a dobrých proporcí točí pořád ještě i pivo, které se dá pít.