Kdy: 8. listopad 2025
Kde: Plzeň, KD Šeříkovka

Rozhodnutí vypravit se do Plzně na koncert dvou amerických kapel z devadesátek padlo tak nějak spontánně den před akcí. Life Of Agony mám celkem rád, alba považuji za kvalitní a minulý koncert ve Futuru mne bavil, nicméně zásadním argumentem, proč vyrazit, byla (tentokrát nezrušená) účast plážových povalečů Ugly Kid Joe, kterých jsem dlouholetým fanouškem.

Plzeňskou Šeříkovku jsem v minulosti už navštívil, je to však již nějaký pátek, takže jsem byl docela překvapen, jakým upgradem kulturák za poslední dobu prošel. Komplet nový interiér, dva výčepy plus větší bar v sálu, velká šatna a nová hospoda dodávají prostoru opravdu robustní parametry, je tu ovšem jedno ale. A tím je místní pivo. Měl jsem zato, že v Plzni se všude automaticky točí Prazdroj, avšak ouha. V Šeříkovce točí Vašnostu! Jako nebylo to špatné pivo, dalo se, ovšem po několika předkoncertních nefiltrovaných deluxe Plzničkách v pivovarské hospodě to bylo trochu meh.

Pojďme však k muzice. Do sálu vcházím chvíli před začátkem Ugly Kid Joe a vcelku v pohodě dokráčím až do předních řad, na místo s dobrým výhledem. Kapela akorát rozjíždí instrumentální intro a následně song Neighbor, pecku z roku 1991, jeden z historicky prvních singlů.

Zvuk byl hned od začátku v pohodě. Hutný, sytý, zároveň čistý a srozumitelný. Hoši se i v dalších kusech C.U.S.T. a Panhandlin Prince nadále drželi starých časů a neznělo to špatně, nicméně nemohl jsem se ubránit pocitu, že flow je možná až příliš uvolněný a že by neškodilo trochu přitlačit na pilu. Kapelu znám dobře a je mi jasné, že nejde o žádný metal, tentokrát to však přeci jen znělo jako až moc velká pohoda.

Energii show přidala novodobější I´m Alright, následně ale přišly na řadu balady Kill The Pain a notoricky známý cajdák Cats In The Cradle, které opět ubraly na intenzitě. Problém to však nebyl, protože baladickou polohu kapely mám rád. Myslím, že kvintet tuhle disciplínu umí bez toho, aniž by jim z toho lezl kýč. Následně pak potěšila utažená, zemitá Devil´s Paradise a hlavně výborná hitovka Milkman´s Son, což je jeden z mých nejoblíbenějších songů z devadesátek vůbec. Závěr pak nakopla motorheaďácká Ace Of Spades, po které zazněla už jen povinná Everything About You.

Hrálo se zhruba 45 minut, což nebylo moc, ve finále jsem byl ovšem spokojen. Frontman Whitfield Crane, který mimochodem kdysi dávno účinkoval chvíli i v Life Of Agony, mne opět přesvědčil o tom, že je velmi dobrý zpěvák a že se nebojí dělat show. Rozhýbat své fanoušky, kterým je dnes často přes padesát, není vždy snadné a jemu s kapelou se to celkem dařilo.

Nechci tvrdit, že to bylo nějak našlápnuté a hudebně namakané strhující vystoupení. Naopak vládla spíš uvolněná nálada a pomalejší tempo, zahrané to však bylo kvalitně. Pánové evidentně dnes již nic nehrotí, hrát melodický hard rock prostě ale umí. Jediné, co zamrzelo, bylo opětovné ignorování výborného alba Uglier Than They Used to Be z roku 2015, ze kterého bych song či dva uvítal namísto třeba nezáživné C.U.S.T. anebo odrhovačky Everything Abou You. Tak třeba příště.

Následující Life Of Agony byli proti tomu úplně jinde. To byl opravdu našlápnutý, hudebně strhující koncert, který Ugly Kid Joe, jakkoli je mám rád, odsunul, co se týče energie, do role statistů. Tvrdost, razance plus umělecký dojem byly v případě newyorkského kvarteta o dost větší, a byť hudebně také nejde o žádnou extra tvrďárnu, stylově bych je zařadil do nu-metal/ grunge, někam do oblasti Deftones/Alice In Chains, tak intenzita jejich projevu byla úžasná. Hutné groovující riffy spolu s naléhavým (výborným) zpěvem rozhýbaly všechny přítomné a jak v rychlých, tak v těch pomalejších momentech hudba nad očekávání makala.

Drobný frontman, který dnes již není Mina, ale je zase zpátky Keith, se do svého zpěvu naplno položil a způsob, jakým svůj projev a texty prožíval, byl neskutečně poctivý. Stejně tak ostatní, pozorovat třeba kytaristu Joeyho, jak do své hry dává toho 110 % byla prostě radost. Výborný byl též zvuk, což dojmu samozřejmě také pomohlo. Jako desky Life Of Agony jsou dobré, ukazuje se však, že naživo tahle parta válcuje mnohem víc.

Koncert potažmo tour je věnované 30letému výročí alba Ugly, které ten večer kapela přehrála celé přesně v pořadí, jaké je na desce. Plus nakonec přihodila ještě tři kusy z debutu River Runs Red, což beru jako ok, nicméně kdyby zaznělo něco z posledních dvou studiovek, které považuji za velmi dobré, vůbec bych se nezlobil.

Kombo Ugly Kid Joe / Life Of Agony a vlastně celý víkendový výlet do Plzně se ukázaly jako fajn nápad. Obě kapely, které ty devadesátky reflektují každá trochu jinak, předvedly svoji kvalitu a obě dvě bavily. Návštěvnost byla také solidní, odhadem 500 ks, kdy sál i balkóny vypadaly opticky plné, takže akce po všech stránkách úspěšná. Je fajn vidět, že stále existuje dost lidí, které rocková hudba z devadesátek baví a neváhají na koncert svých oblíbenců z mládí vyrazit.