Kdy: čtvrtek 11. prosince 2025
Kde: Praha, Archa+
Pořádali: Archa+, Bert & Friends

Čtyři konzervatoristé Albert Romanutti (klávesy/zpěv/skladba) a jeho Friends David Herzig (basa), Vlado Mikláš (kytara) a Jakub Šindler (bicí) slaví deset let na scéně. Za tu dobu stihli vydat čtyři singly, dvě EP, dva živáky, jeden soundtrack k divadelní hře a loni konečně i debutové LP. Vyprodali MeetFactory, Rudolfinum, Forum Karlín a teď i Archu. Získali Anděla za klip roku, Apollo za inovaci v hudbě a Žebřík za objev roku. To už je docela impresivní počinek.

A za co to vše? Za to, že svou hudební erudici nasměrovali do sladkobolného (dream) popu fúzovaného s psychedelií, discem a surreálnou poetikou. Za to, že svůj talent napřeli do přiznaného hyperbolizovaného kýče podaného s kompoziční a instrumentální bravurou školených muzikantů.

Někdo by mohl říct, že je to neposlouchatelný brak, někdo zase že je to postmoderní eccovská hra s významy. Nebo je to jenom fór, který přerostl vlastní rámec? Kdo má pravdu? To je otázka. Moc světla do téhle metafyzické šlamastyky nevnáší ani kapela samotná. Dostupné rozhovory s Romanuttim připomínají konverzaci s mimozemšťanem v lidské tělesné schránce uvízlým v několika paralelních dimenzích najednou, který ví, co chce říct, jen neví jak. No, ať je to jak chce, já se nechávám jejich hudbou unášet rád. Jak na nahrávkách, tak naživo.

Dosud můžu srovnat tři koncerty, každý diametrálně odlišný: festival Boskovice 2021, velké pódium v amfiteátru, Střecha Radosti v témže roce, intimnější sólo koncert a loni ve Stavovském divadle jako živý doprovod představení Bakchantky. Loni jsem měl i lístek do Karlína, žel nemoc mi zabránila v účasti a sondáži, jak jim to sluší sólově ve větším prostoru, s větší produkcí, pod střechou. Letos tedy beru zavděk menším prostorem Archy+. Jen drobná perlička: když jsem se vydal na střechu Radosti a chvíli jsme po koncertě s kapelou rozmlouvali, bezelstně mi sdělili: „…jé, my taky máme rádi metal! Třeba Slipknot jsou super!“

Dnešní večírek ale nezačíná zrovna dobře, přicházím dvacet minut před avizovaným startem a teprve se pouští do sálu. Fronta směrem na Florenc je masivní, a tak sleduju, kdo tvoří publikum B&F. Lapidárně řečeno: obyčejní lidé. Nedá se říct, že by převažovala nějaká vyhraněná skupina (věk, i gender zastoupeny v zásadě vyrovnaně). Asi i tohle signalizuje, že se z kapely stal mainstream pro všechny a už to není jen výstřednost pro pár hipsterů.

Odbavení ale jde celkem rychle, zběžně okouknu merch, kde krom klasiky v podobě vinylů (700 – 2500,-) a textilu (trika, čepice okolo 650,-) zaujme Bertovo kimchi. Další prima frontu na šatnu vynechávám a jdu se umístit do sálu. Z aparátu zní šumění moře, křik racků a zpěv cikád. Pódiu dominují zleva do prava tři výrazné prvky: auto (nějaký menší Smart), velká kruhová projekční plocha (v průběhu večera to bude slunce, měsíc, Země, lávová lampa, live streamy…) a plážový bar s barovými stoličkami (za nímž je Bertova převlékárna kostýmů). Všude mnoho dalších rekvizit: ovoce, palmy, květiny, místo zábran před pódiem lodní lano (vzpomenu si na jednu ze zastávek Devina Townsenda v Roxy, kde měl plážový bar taky). Tenhle setup, pokud vím, měli i loni v Karlíně. Pro B&F je typické i rozestavění nástrojů s bicí soupravou v jedné rovině se zbytkem kapely – všichni Friends pěkně pohromadě, nikdo není upozaděn. Kulisa pro výroční koncert k desátým narozkám vypadá perfektně.

S půlhodinovým zpožděním čtveřice nastupuje a začíná coverem Na kameni kámen od Nedvědů. Bert v dlouhé platinové paruce sedí u baru se španělkou, David místo basy zatím s foukací harmonikou. Překvapí mě, kolik lidí tenhle kotlíkářský šlágr ještě zná a zpívá s kapelou.

Následuje otevírák loňského albového debutu České moře, ale přichází rozčarování. Jednak ještě není úplně usazený zvuk, Bert na nějakou dobu úplně mizí z pódia (patrně potíže s bezdrátovým mikrofonem), ale hlavně se mi zdá, že není hlasově úplně v pohodě. Po návratu za klávesy a ke statickému mikrofonu v modulačně docela náročném závěru skladby zpívá v mnohem hlubších tóninách než na albu. Chřipečka? Tíha okamžiku?

I další mořská odrhovačka Plody moří ještě vyznívá trochu rozpačitě, ale publiku to nevadí a poprvé se pořádně rozhýbe, až se podlaha Archy otřásá. Od dalších dvou válů už jde křivka mé spokojenosti prudce nahoru. Akamaféra a Svatý retrievere patří k mým nejoblíbenějším kouskům. Při emocionálně vygradovaném závěru Akamaféry už mám husinu a začíná mi být jedno, že tady postávám jak pitomec s kabátem v ruce. Během Retrievera už jsem úplně naladěn na vlně B&F a koupu se v hebkém saténovém příboji měkkého, nepřehuleného zvuku.

Ten už je poladěný. Všechny nástroje konkrétní a čisté. Jen Vladovu kytaru bych měl radši vytaženější, ale je to zkrátka stejně jako na albech, kde vládnou syntezátory. Jakub má bicí sestavené z klasických akustických komponentů, ale hodně využívá i elektronický pad – často i v rámci jednoho songu, přesto zní jeho výstup organicky a jednolitě – lehce nahalleně a jakoby sametově. David na base jako vždy rytmicky precizní, s výrazným disco soundem. Bert už taky setřásl úvodní nervozitu a hlasově je v pohodě.

Klipovka Lambaláda způsobí po dvou klidnějších skladbách další erupci nadšení. Bertova fanbase se jeví jako velice oddaná a zpívá všechna ta surreálně poskládaná slova. Bert už hraje bez paruky a zdá se konečně úplně ve svém živlu. Párty jede, songy navazují prakticky bez prodlev, bez větších proslovů (dojde i na mercuryovské éééé-oo). Když frontman v jednom z nich na chvíli přejde v nadsázce do angličtiny („C’mon, make some noise!“), člověk by si mohl klidně připadat jako na koncertě Tame Impala z období kolem alba Currents. V lehce orientálních mezihrách Jupíteru se mi zase vybaví „japonští“ Holanďané Yin-Yin. Napadá mě, že by B&F úplně klidně mohli reprezentovat republiku v Eurovizi: je to pořád dostatečný úlet, není to provinční a hlavně, není to blbé.

Někde v tom všem (už si nevzpomenu přesně) dojde ke sfoukávání svíček na dortu, který byl po koncertě naporcován a rozdán u merche. Kluci představí i novinku v podobě luxusního vinylového vydání Klasirda z Rudolfina v modrém sametovém futrálu se zlatým zdobením (to je ta položka za 2500,- z nabídky LP) a omlouvají se, že je to tak drahé. Set ozvláštní i Bertovo zmizení a znovu objevení na balkoně. V klobouku ze stejnojmenného klipu tady zazpívá fragment z Lupanária. Odtud bohužel koncertu trochu spadne řetěz, protože následuje Operátor, což je kus, který může dobře fungovat na albu (jde o „zasmyčkovanou“ melodii, kterou člověk slýchá, když volá na infolinku a je v pořadí). Naživo to ale moc nefunguje, byť je prezentace ozvláštněná o záměrně zamrzlou obrazovku projekční plochy a Bert song interpretuje ze zákulisí a za klávesami je přítomný formou streamu v mobilu na stativu. Ani následující Ave Maria není kdoví jak odpíchnutý kus. Night Rider s pasáží ze stingovské Desert Rose pro změnu Bert zpívá v už zmíněném autě. Ale taky to není song, který bych extra obliboval. Na konec hlavního setu zde ale máme Funky planetu i s výbuchem konfet, která lidi zase rozpumprlíkuje a po chvilce vytleskávání je kapela zpět.

Celou dobu jsem se trochu divil, kde jsou písničky z EP Panna a netvor – schovaly se všechny až na konec, jen bez intra a v trochu pomíchaném pořadí. Při Andělem oceněné klipovce Piš mi básně se mi až oči zamlží, je to doják. Pak ještě optimistická Ejchuchu se zajímavou rytmikou, Vladovým sólem na ságo a zmínkou o Buty v textu a na úplný konec Amore mio a Souhvězdí blíženců (to už je z Českého moře a v komornější aranži než na albu).

Dostali jsme nabitou show, kde z diskografie B&F chybělo akorát intro z Panny a netvora a Enterprise z EP Supr. Pořád bylo na co koukat, ale estráda naštěstí nepřehlušila samotnou hudbu. Čas na chvíli přestal existovat a pak najednou bylo o dvě hodiny víc…

Bert & Friends za deset let urazili pěkný kus cesty. Z narozeninového happeningu se stal seriózní full time job a je to vidět. Výroční koncert v Arše+ se vydařil a měl parametry výrazně převyšující tuzemský standard jak z hlediska produkčně/technického provedení, tak výkonem kapely a hudbou samotnou. Slyšeli jsme, až na jednu výjimku, komplet diskografii plus jeden cover a dostali jsme dvě hodiny muziky. Určitě jejich nejlepší gig, co jsem zatím viděl, byť se mi zdá, že kapela přišla o kus dřívější bezstarostnosti.

Setlist: Na kameni kámen, České moře, Plody moří, Akamaféra, Svatý retrievere, Lambaláda, Haluzinace, Superhad, Jupíter, Lupanárium, Operátor, Ave Maria, Night Rider, Funky planeta
Přídavky: Piš mi básně, Amore mio, Ejchuchu, Souhvězdí blíženců