Kdy: 18. června 2026
Kde: O2 Universum, Praha

Ačkoliv se osmdesátková tvorba progrockové veličiny King Crimson většinou považuje za to slabší z jejich nabité a věčně inspirující diskografie, na její zevrubnou prezentaci v posledních dekádách nedošlo. Kdo není ročník narození 1960 a méně a nežil na Západě, neměl šanci tuhle etapu zažít osobně. Největší hitovky kapela provětrala jako double trio v 90. letech během svého světového turné, poté už se jako kvartet živě věnovala své tehdy aktuální tvorbě z posledních dvou studiovek. Fripp a spol. k nám ještě zavítal jako sedmi, respektive osmičlenná „bestie“, tam ale z éry Adriana Belewa zaznělo pramálo. Dlouholetý frontman Crimsonů byl z této sestavy vyšachován, nicméně se bokem prezentoval s The Crimson ProjeKCt. O jeho touze živě představit muziku z 80. let se vědělo dlouho, otázkou bylo, s kým to bude. Nakonec si plácl s dlouholetým parťákem Tonym Levinem, absentujícího klíčového Frippa nahradil slovutný guitar hero Steve Vaia za bicí pro mě překvapivě usedl Danny Carey z Tool. Loni v záři jim vyšla deska Live, která měla ukázat sílu osmdesátkového line-upu a příliv nových myšlenek do jeho tehdejší hudební tváře. Následná koncertní zastávka v Praze už byla jen otázkou času. 

Téměř zaplněný prostor 02 Universa se ukázal jako adekvátní odkazu této hudební veličiny. Velikostně tak akorát, zvukově ucházející (snad možná i lepší než Forum Karlín v případě posledního pražského koncertu King Crimson). Určitě by mi vyhovovalo komornější a útulnější prostředí (kdo byl v Arše po vydání Power to Believe nebo v Kongresovém centru v 95‘, snad potvrdí), ale počty fanoušků stále rostou a šance je vidět na vlastní oči se stále snižuje, takže kam je všechny nacpat?

Po odeznění předkoncertního intra v podobě Reichovy Music for 18 Musicians (náhražka Frippových Soundscapes, kterými dřív zahajoval vystoupení?) kvartet s úderem osmé hodiny nastupuje. Kromě Careyho byli všichni v jinak barevných kvádrech (po přestávce se Vai a Belew převlékli), uklánějí se a jde se na věc. Setlist byl jasně nastavený – jede se přesně podle zmíněného živáku, žádné změny se nekonají.

Kapelu chápu jako poctu. Jistě, je to spíš revival (i když je půlka sestavy originální) a soudě podle biografie Crimsonů od Sida Smitha i nepřiznaná touha Belewa vyjít z Frippova stínu. Povedená? Určitě, i když taková profesura pověstným perfekcionalismem posedlého Frippa to nebyla. Začíná se zběsilou Neuroticou, kde to zvukově ještě hapruje, ale brzy se to srovnává. Belewova úvodní deklamace jede z playbacku (výjimka!), ale kvílivé kytary a vzájemné strunné propletence dokreslující ruch New Yorku nastolují tón, v němž se koncert bude ubírat. Jojo, tenkrát to musel být šok, když kapela po letité tvůrčí pauze přišla s muzikou čerpající z nové vlny, minimalismu i kytarového ambientu… Neal and Jack and Me s tepající basou, která zní jako kladivo bušící do hřebíků ve funky rytmu, zní už parádně. Vystoupení ukazuje neuvěřitelnou hudební různorodost – třetí Heartbeat je v podstatě popový love song (Belew údajně litoval, že ji Crimsonům nabídl), další instrumentálka Sartori in Tangier je jakousi avantgardní bumčvacht diskotékou s Belewovými typicky neortodoxními sóly, Model Man nebo Man with an Open Heart mainstreamovým melodickým bigbeatem, Dig Me zase mechanicky odcizenou věcí s industriální atmosférou. A takto by se dalo pokračovat dál.

Jak se čtveřice popasovala s originály? Líbilo se mi, když se muzikanti drželi na uzdě a drželi se původního ducha songů – třeba když Carey bubnoval na pady, a připomněl tak Brufordovy osmdesátkové elektronické bicí, nebo když jel vzorně podle jeho figur a patternů. A Vai? U něj jsem se obával, jestli se neutrhne ze řetězu a neskončí to u klasicistní rychloprstové onanie, ale to se zaplaťpánbůh nestalo. Bylo vidět, že má do puntíku nadrcené všechny Frippovy rejstříky, v malíku měl jeho ambientní Frippertronics, zamotané lichodobé běhačky po pražcích, až na ojedinělé tanečky na konci koncertu byla i jeho pódiovka Frippově statická. Jen ten mix ultrapřísného pohledu profesora a masového vraha chyběl ;) Carey mi v tomhle ohledu přišel jako nejslabší článek řetězu. Když se jelo v rovnějších rytmech, bylo to OK, ale v komplikovanějších strukturách nedokázal tak plně vyplnit a opentlit rytmus jako technik Bill Bruford (nejvíc mi to vadilo v Red, Frame by Frame a Indiscipline). Což se dalo čekat, je to spíš metalový bubeník – zaměstnával i dvoušlapku a díky jeho údernější hře vystoupení dostávalo mnohem tvrdší rozměr. Belewa ani Levina v tomto ohledu ani nemá cenu moc komentovat, ti tam byli sami za sebe. Hlavně druhý zmíněný velikán tlustých strun je přírodním úkazem, anomálií. Je jedno, jestli mu je 50, nebo aktuálně 80 let, ten člověk hraje pořád stejně úžasně. Sympaťák s vizáží jogínského mistra někdy pouze impresionisticky podbarvuje atmosféru skladeb, jindy jeho nástroj zní jako metalová kovadlina, funkuje, stále mistrně a virtuózně ovládá Chapman stick. Snad jen elektrický kontrabas chyběl...

A highlighty čtvrtečního večera? Bylo jich hodně. Koncert rychle odsýpal, větší časový prostor dostaly instrumentálky Industry a Sheltering Sky. Za povedenější bych považoval temnou Industry, to byli stoprocentní King Crimson – Frippertronics, atonální harmonie, divnorytmy, zvukový prales made by Adrian Belew. Bomba. Sheltering Sky mi už přišla natahovanější, sóla byla až zbytečně dlouhá, písni padal řetěz. V první části došlo spíš na méně známé kusy z repertoáru, po dvacetiminutové přestávce nastoupily nejprovařenější fláky. Sleepless, Frame by Frame, Matte Kudasai (její křehce intimní atmosféra se ale z většího prostoru O2 Universa ztrácela), Elephant Talk nebo Indiscipline. Posledně zmíněná byla hodně nářezová, až metalová, ale tady už se ukazovalo, že zvukař točil knoflíky doprava a bylo to dost přepálené. Kapela odchází, publikum ji odměňuje ovacemi vestoje, jako přídavek zazní Red, jediný zástupce jiného časového údobí než osmdesátek (mimochodem, i v 80. letech ji hráli, asi i proto, že hned po nahrání desky Red se skupina rozpadla a nic z ní živě nehrála). V úvodním, postupně se zvedacím akordu Carey trochu tápe, jak krkolomný rytmus bubenicky vyplnit, ale lidem je to fuk a zvedají se ze židlí a legendární song si užívají vestoje. Pak už jen tepavá (a opět zbytečně zvukově přepálená) Thela Hun Ginjeet s kytarovými propletenci a až tanečním rytmem a je definitivní konec.

Fanoušci řvou blahem a těžko říct, co by tomu řekl mistr Fripp a Bruford, kterým „povinně“ Belew na dálku v jedné pauze mezi skladbami předtím děkoval. Z koncertu The Crimson ProjeKCt prý mozkovna kapely znechuceně odešla, konalo by se totéž i u tohoto ansámblu? Těžko říct. Skladby mnohde dostaly jinou příchuť, ale neopakovatelný rukopis i přes zmíněné výhrady zůstal dle mého zachován. Obě vystoupení s Frippem si osobně cením výš (a pomyslné zlato neochvějně drží živák Live in Japan z roku 1995), ale ruku na srdce, další příležitosti vidět King Crimson, a to v jakékoliv reinkarnaci, už zřejmě nebudou.