Pod jménem Nihilism vystupuje několik skupin. Dnes si pohovoříme o těch řeckých, kteří hrají technický, rozházený death/black. Pod řeckým death metalem si patrně, podobně jako já, představíte velice melodické spolky odvozené od raných Rotting Christ nebo SepticFlesh, někdo možná kmotry nové vlny death metalu Dead Congregation. Avantgardní řecká scéna, přiznám se, je pro mě velká neznámá a lákán nejen tím, ale i znamenitým obalem a tipy od několika přátel slušného vkusu, s chutí jsem se do poslechu Nihilism pustil.

Klonů a kapel odvozených od Deathspell Omega je... Ne, začněme raději jinak. Hrajete-li netradičně naladěný, rozladěný, disonantní nebo polyrytmický death nebo black metal, srovnávání s Deathspell Omega se určitě nevyhnete. Ať je to spravedlivé, nebo ne, DsO se stali etalonem disonantního metalu (nikoli poprvé zdravím Ondru, který se jim vysmíval v cyklu protektoři hudebních vizí). Nihilism mi připomněli trochu jinou jejich stránku, než jaká se stala vzorem a měřítkem disonantního black metalu, a to jemné a propracované mezihry. Drobounké kytarové vyhrávečky, které zní do rozjetých ploch. To sice rozhodně netvoří gró jejich projevu, ale z mého pohledu právě ony dělají těch posledních pět deset procent, které DsO vynáší k úplné dokonalosti.

A přesně tyhle jemnosti jsou to, co se mi na nové desce Nihilism líbilo zprvu nejvíc a co mě přimělo si ji opakovaně pouštět, i když z písniček samotných a jejich riffů jsem byl docela zmatený, a nevěděl, kam si je zařadit. Nihilism totiž hrají něco docela jiného než zástup nohsledů francouzského nadkultu. Mohl bych fantazírovat o skladatelské vyspělosti Abigor (bez kláves) ve spojení s divokostí starých Psyopus nebo dokonce The Dillinger Escape Plan, ale není to vnitřní souvislost, spíš jen takové náhodné podobnosti. Hudebně jsou totiž Nihilism, světe div se, dost originální.

Trvalo mi poměrně dlouho, řekl bych nejméně tři poslechy, Cataclysme Vers l'Ascendance spolknout. Má sice sedm písniček po nějakých pěti minutách, ale rozkouskování materiálu je pouze podle vhodných míst v jedné dlouhé skladbě, kterou deska v podstatě je. Motivy se vrací, a pokud se pozorně zaposloucháte, začnou vyplouvat na povrch, a to až tak, že když mi všechno sepnulo dohromady, užasl jsem (konkrétně v partu VI, kde je banální motiv v souvislosti celé dlouhé skladby perfektní, je jejím vyvrcholením a part VII už tvoří jen dohru, něco jako Čištění Kraje v Pánu prstenů). Pustit si písně samostatně, ani jedna nemá šanci vyniknout. Takže skladatelsky a dramaturgicky jedna velká poklona. Technicky není vůbec co řešit, nepříjemný je v mixu snad jenom vokál, opět zbytečně nahlas a nenese žádnou kvalitu ani přidanou hodnotu.

Kromě pochvaly a smeknutí před velmi dobrou prací musím ale taky zvednout varovný prst. Tohle album nemá cenu poslouchat jen tak z rychlíku, na první dobrou rozhodně nemá šanci zaujmout.