Datum vydání: 7. březen 2025
Label: Metal Blade Records
Žánr: deathcore, death metal

Američané Whitechapel patří mezi první deathcore kapely, které daný subžánr přivedli k životu a dodnes jej úspěšně provozují. Po dvaceti letech nepřetržitého fungování mají na kontě devět alb, vesměs nadstandardní kvality a navzdory své hudební zatvrzelosti se těší solidnímu renomé napříč celou metalovou scénou.

Kapela v průběhu let nikdy moc neexperimentovala a zvuk upgradovala vždy pouze kosmeticky. První desky jsou samozřejmě ryzí deathcore, základní stavební kameny stylu, což ovšem ve své době znamenalo progres. Někde na čtvrtém, bezejmenném s/t, se pak objevila snaha o epičtější songwriting. Přibylo vyhrávek, sól a celkově byla znát tendence posunout hudbu košatějším směrem. Na předposledních albech Kin a The Valley pak zase hoši zkoušeli ubrat na tvrdosti a zapojit více melodií plus čistý zpěv, což mi také nepřišlo jako špatný krok. V této souvislosti je ale třeba dodat, že nešlo o nijak zásadní vyměknutí, integrita zůstala zachována. Nakonec drtit kosti nebaví nikoho donekonečna.

Whitechapel jsou však, zdá se, opačného názoru, protože novinka Hymns In Dissonance je návrat na drtící pozice. Co návrat, jde o maximální přitvrzení a deska je asi nejbrutálnějším zářezem kapely vůbec. Američané oproti uvedeným dvěma deskám zahustili, zrychlili, přitvrdili a po dvaceti letech na scéně se vytasili s albem, ze kterého čiší neskutečná přísnost.

Intenzita, tvrdost, agrese a nepolevující tlak jsou slova, která se mi derou na jazyk, přičemž ale nejde o úplně jednoduchou či šablonovitou muziku. Tři kytary jsou zde znát v tom smyslu, že songy jsou nejen řádně heavy, ale také náročnější ze skladatelského hlediska.

Kytarové linky se prolínají, často se střídají motivy a vše probíhá ve vysokém tempu. Rychlost se též mění, ale pořád se jede velmi svižně. Kapela na albu kombinuje sypačky, sekačky, groovy, riffovačky, blastbeaty. Plus samozřejmě nechybí ani deathcore breakdowny, kterých je ale spíš poskrovnu a nejsou používané úplně tradičně. Ke konci titulního songu jsou ovšem parádní. Plus se objevují ale i harmonie, atmosférické momenty a sóla, což vše dohromady dělá z primárního masakru příjemně sofistikovanou záležitost.

Trochu problém je však zahlcení sluchovodů. Album je mega porce toho nejtvrdšího a hodně intenzivního metalu, který posluchači nedá vydechnout. Hudba, zvuk plus řev jedou neustále naplno a zorientovat se v té vřavě je docela fuška. Plus se mi zdá, že kvůli té nonstop palbě hudba často zbytečně ztrácí groove. Každopádně je třeba být na tento styl naladěn, hudební kulisa k rozjímání to určitě není.

Pár vět je určitě potřeba věnovat zpěvu, který je u Whitechapel dle mého polovina úspěchu. Phil Bozeman je totiž bez diskuze jedinečný zpěvák a jeho sytý, hluboký, charismatický hlas kapele hodně přidává. To, jak dává hloubky, ale i sytý středový řev, je opravdu cool. Na nové desce se mi zdá, že jeho projev je víc démonický než dříve a šílenství obsažené v textech dokonale podtrhuje.

Hymns In Dissonance je zkrátka tvrďárna non plus ultra. Je však hudebně docela na výši, takže je co poslouchat. Což při srovnání se současnou populární deathcore produkcí je velké plus. Whitechapel dle mého touto deskou služebně mladším kolegům ukazují, jak má daný styl správně vypadat. Jak být v rámci stylu, který moc barevnosti nenabízí, variabilní. Jak znít tvrdě a přitom nenudit.

PS: Kapela se do Prahy po výborném červnovém koncertu vrací v lednu s Lorna Shore.

Whitechapel mě vlastně začali pořádně zajímat až po vydání alb The Valley a Kin, kdy se mi pod kůži dostaly emotivní čisté vokály a střídaní jemných pasáží s deathcorovým terorem. Vlastně jsem si tak trochu přála, aby i na další desce byl tento recept dodržen. Američané však měli jiné plány, vrátili se ke svým kořenům a nahráli snad nejtvrdší desku celé jejich kariéry.

Tento pořádný ušní průplach však vůbec nezní špatně! Je to technicky perfektní nahrávka plná toho, co byl měl správný deathcore obsahovat. Zajímavostí je také, že Phil některé části textů screamuje pozpátku, čímž nahrávce dodává ještě více chaosu.