Datum vydání: 17. dubna 2026
Vydali: Amor Fati Productions
Žánr: death/black metal
Délka: 45:27

O anonymní kapele Mylingar jsme na Marastu psali krátce po uzavření jejich Mrtvé trilogie. Všechny tři nahrávky jsme si tehdy rozebrali a minimálně s kolegou Vaněnou se shodli na tom, že se jedná o jeden z nejzajímavějších a dokonce i nejoriginálnějších death/black metalových projektů za posledních pár let. Za tím si koneckonců stojím dodnes, protože minimálně těch nových jmen, jejichž tvorba by mě zaujala a podobným způsobem se mi zapsala do paměti, za posledních řekněme deset let opravdu mnoho nebylo.

Poté, co na nás Mylingar vychrlili první trojici svých nahrávek, se rovněž rychle odmlčeli, avšak s příslibem budoucího návratu. No a je tady duben 2026 a Amor Fati Productions sedm let po vydání závěrečného dílu původní trilogie Döda själar přináší novou desku nesoucí název Út.

Út je údajně první částí druhé trilogie kapely. A byť je momentálně zbytečné polemizovat nad tím, jak bude znít její druhý a třetí díl (např. zda nějak výrazněji změní své vyznění a výrazové prostředky), minimálně v případě Út lze bezpečně říct, že Mylingar pokračují tam, kde před lety skončili.

Jak již bylo naznačeno v rozhovoru s Bardo Methodology, některé nové skladby začaly vznikat hned po vydání původní trojice. Jedná se tedy opět o fúzi ohavného death metalu s psychoticky vyjetými blackmetalovými včelíny a částečným nahlédnutím do grindu či sludge vod. To vše s až překvapivou chytlavostí, rytmickou pestrostí a zachováním důležitého trve/kvlt faktoru i vlastního xichtu.

Tvorba natolik specifické hudby logicky může vyústit v to, že se kapela začne opakovat. A byť v případě Út lze určitě najít jisté podobnosti a styčné body s Döden trilogií, stejně jako v minulosti, i tentokrát se Mylingar malými kroky podařilo docílit toho, že jejich novinka zní opět trochu jinak. Ono bohatě stačilo lehce pozměnit celkový zvuk, který je tentokrát ostřejší, o něco méně prasácký a nahrávka hned funguje o poznání odlišněji.

Jinak nám ale Út opět nabízí vše, co jsme si oblíbili už na předchozích albech. Hned první song nás uvítá energicky nakopnutou rytmikou a disonantními riffy s výraznými vokálními kreacemi, které mnohdy tahají growly a chrchle až někde z paty. Zkrátka mix extrémních metalových elementů, který okamžitě skvěle funguje a dovede vám dobře nakopnout pozadí, ale ke kterému se i rádi vrátíte v následujících posleších.

Nebudu se zde pouštět do detailního srovnávání novinky s prvními třemi deskami, ani do rozboru jednotlivých riffů a dalších prvků. To rád přenechám jiným odborníkům a k představení toho, co vlastně Mylingar hrají, tu máte starší troj-recenzi. Jako celek na mě však Út působí napáleněji, o něco moderněji a celkově svěžeji. Ne že by zde chyběla potřebná hutnost či dříve výrazná basa. Dá se ale říct, že už to není až tak hnusné bahno a třeba kytary, které zde jsou snad ještě promyšlenější než v minulosti, o to lépe vynikají. To dost možná pomůže k tomu, aby kapela oslovila nové posluchače, pro které byla její starší tvorba až moc velký kekel.

Mylingar se každopádně s novou nahrávkou podařilo úspěšně navázat na svou první trilogii. Na Út neztratili ani svůj xicht, ani vyšinutost či nasranost. Naopak potvrdili, že jsou stále ve skvělé formě a díky lehce aktualizovanému zvuku jsou snad ještě poslouchatelnější než kdy dříve. Jsem tedy zvědav, jak bude znít zbytek chystané trilogie a kam se s dalšími deskami posuneme.