Datum vydání: 15. prosinec 2025
Label: Antiq Records
Žánr: black metal (synth pop)
Délka: 41:31

Chcete za pomoci hudby myšlenkově uchopit krizi modernity? Čtete Ernsta Jüngera, Davida Engelse a Hermana Hesse? Máte zároveň rádi metal i synth pop? A smíříte se s křesťanským raw black metalem? Obávám se, že za pomoci Vennových diagramů jsem vykroužil nulový průsečík. Ale pokud se v něm najdete, Morte France jsou přesně pro vás.

Antiq Records nikdy nepatřili a nepatří mezi vydavatelství, které své počiny tlačí posluchačům v chřtán. Ba naopak, milovník zvláštnějších francouzských středověkých black metalů musí napřít úsilí, nechce-li přijít o novinky svých oblíbených interpretů. Morte France rozšířili rejstřík Antiq již s předchozím albem Souveraineté Radiale v roce 2023 a nyní přichází s novinkou Hesperia (dovolím si odůvodněně předpokládat, že v našem kontextu je Ἑσπερια označení Západu v širokém smyslu).

Album Morte France mě zasáhlo nečekaně silně, neboť využilo mou slabost pro francouzskou lyriku, a také propojuje ve chvályhodném poměru syrový black metal s duchovní nadstavbou. Neděje se tomu v melodicky zasněných výšinách Cenotaphe a Necropolé, ale v pracně vydobytých temných antimodernistických državách Peste Noire, Vhemence a Sainte Marie des Loupes.

Úvodní skladba Waldganger nenápadně nastolí ze změti riffů až pestenoirovské chraplavé vyznání evropské tradici, které ústí v atmosféru náboženského vypětí. Dichotomie mezi drsným a melancholickým je tou hlavní (ale ne jedinou!) dramatickou linkou, jejímž napětím album drží posluchače v pozoru. Ve druhé Europa Aeterna se noříme díky Taurově base nečekaně hluboko, zatímco Ghmur bicími drží dramatický oblouk patřičně vysoko.

Ano, mám rád, když se v hudbě přemýšlí a možná někoho překvapí, že křesťanský raw black umí dostát dramaturgickým nárokům. Když sledujeme pozvolný vývoj téhle skladby, vidíme, že Morte France nesází toliko na spojení agresivity s epikou, ale také na vypravěčskou sílu, kterou se nebojí naložit i na drobnější plochu.

Přesně v tomtéž pokračuje Le chevalier, La Mort Et Le Diable, která je uměleckým vrcholem alba. Spojuje klasické blackmetalové prvky s mírně progresivními momenty. Kval střídá zoufalé výkřiky s klidnými až hymnickými pasážemi. Promyšlená kompozice je temná, v rámci žánru poměrně náročná a ukazuje pospolu to nejlepší, co kapela umí.

Titulní skladba Hesperia nepochybně posluchače zaskočí, protože doprostřed blackmetalového eposu postaví křehkou synthpop baladu, kterou nese nádherný zpěv Audrey Sylvain (krom dlouhodobého angažmá v Peste Noire se objevila na desce Alcest Souvenirs d'un autre monde). Emocionální rovina desky se tak posouvá úplně jinam. Z mého pohledu je právě zapracování křehké Hesperia do celku alba, co mě nutí vyzdvihnout album a doporučit je obecnějšímu publiku.

Lux Meae přidává do celku potřebnou vertikálu a album s ní získává další rozměr, což podtrhuje následující Kyrie Eleison. Meditativní zpěvy s chladnými kytarovými linkami a Kvalův zpěv, přecházející od jemného šepotu k pronikavému jekotu a rytmická sekce poskytuje konstantní, pulzující základ. Duchovní, byť agresivní tón zhutňuje náladu desky. Uzavírá ji melancholická skladba Fernweh. Ta se rozvíjí pomalu, aby posluchače ponechala po intenzivních 40 minutách melancholické agresivity, syrového střetu světla a tmy v poklidném rozjímání.

Kval, Taur a Ghmur dokazují, že black metal nemusí být do sebe uzavřený žánr, který donekonečna opakuje dávno dané vzorce. Morte France usilují o ponor do hlubin, o rozlet do výšin. Ačkoli se to nedaří na sto procent, je vidět, že zdánlivě zcela zapouzdřený žánr jim k tomu poskytnul (byť někdy poněkud neohrabané) potřebné nástroje. Pro mě připravili Morte France na zdánlivě vyčerpaném půdorysu syrového black metalu zajímavou nahrávku, ke které se budu rád vracet.