Datum vydání: 27. srpna 2026
Label: vlastní vydání DIY
Žánr: progressive death metal, prog rock
Délka: 40:39

Dlouhých čtrnáct let uplynulo, než pražská kapela Mindwork konečně představila následovníka kritikou i fanoušky ceněného alba Eterea (2012). Navázat na minulou kvalitu se však podařilo kupodivu velmi dobře. Novinka obsahuje opět členité, na nápady bohaté skladby, které jsou znovu žánrově hodně ze široka rozkročené a po zvukové a instrumentální stránce velmi precizní.

Hudba na albu se často mění a pojímá polohy od měkčích, lehce jazzových až po tvrdé, deathmetalové, obsahuje pěknou porci sól a složitostí, nicméně posluchač, a to cením, není zahlcen ekvilibristikou. Intenzita a tvrdost nejede neustále na maximum, resp. po každé náročnější pasáži přijde zklidnění, díky čemu poslech není náročný ani vyčerpávající. Výsledný dojem tak není jen o muzikantské zručnosti ale také o pocitu, atmosféře a relaxu, což je fajn.

Instrumentální kouzla doplňuje tu ostřejší, tu melodičtější zpěv, od kterého se odvíjí aktuální nálada. Střídání zpěvu je většinou poplatné dění v muzice, a sice že tvrdší části provází growl a v těch vzdušnějších jede melodický zpěv, který není vždy stejný. Občas je s podivem, že všechno zpívá jeden člověk.

Jednotlivé tracky nejsou moc dlouhé, dohromady však tvoří ucelené dílo a kolekci je proto nutné vnímat jako celek. Jako jeden, co do obsahu textů smutný příběh, který má své vrcholy, proměny a dramaturgicky je poskládaný tak, aby nebyl jednolitý.

Pochválit je třeba i prvotřídní produkci. Zde je třeba říct, že Martin Schuster jako hlavní skladatel a producent (+zpěvák) Mindwork se v tomto ohledu opravdu vypracoval. To, jak se proplétají kytarové linky, je slyšet baskytara, jak se klavír nádherně mísí s kytarou nebo ságem, nic se netluče a není dynamicky přepálené, je opravdu mistrná práce. Top je ale též zachycení zpěvu, kdy všechny odstíny vokálu jsou do zvukového spektra zasazené opravdu bravurně. Po formální stránce je zkrátka zatěžko albu cokoli vytknout.

Na druhou stranu jde o klasický prog metal určený především fanouškům tohoto stylu. Hudba pro fajšmekry, jak se říká, anebo pro muzikanty, kteří ocení její aristokratickou hodnotu. Nejlépe v jazz klubu u skleničky na stopce sedět a soustředěně poslouchat. Nějaké zuřivé hoblování anebo skřípající disonanci nečekejte, možná tak záblesky. Nahrávka je totiž stejně jako ostatní Martinovy poslední projekty precizní, dotažená, vyladěná a vycizelovaná, navzdory své tvrdosti je však v jádru hodná a uhlazená, díky čemuž možná proplouvá tak trochu bez hlubšího záseku. Z mého punkového pohledu by trochu té špíny, tlaku a chaosu prospělo.

Ovšem v momentech, kdy je nálada na lehce složitější, inteligentní metal, je Adrift bezkonkurenční. Mindwork umí skládat harmonie, klást přes sebe různé motivy a nástroje, smíchat deathmetalovou pasáž s klavírem anebo saxofonem, aby to znělo plynule a ladilo. Umí i v mezích progu překvapit. Není to metal na kotlení a pogo jako spíš k soustředěnému poslechu a vychytávání detailů, ale v tomto směru je to opravdu lahůdka, která se hned tak neoposlouchá.

Všechna alba Mindwork – samozřejmě včetně toho nového – patří mezi to nejlepší, co u nás vzniklo. Pokud dohlédnu až do kapelní minulosti k debutu Into the Swirl (2009), kde Mindwork i s lehce přithrashlým riffováním těžili ze svých vlivů, mezi něž můžeme jmenovat Death nebo Cynic, je zajímavé sledovat, kam se tvorba kapely, kterou skladatelsky v rukou pevně drží Martin Schuster, dostala.

Když vyšla výtečná druhá deska Eterea (2012), která debutu vyspělostně odskočila o dvě třídy a přiblížila se fusion deathu, s jejímž Olympem reprezentovaným Exivious a Cynic naprosto sebejistě držela krok, Mindwork asi všichni zvěstovali velkou budoucnost. Jenže Martin se pak (stejně jako Tymon Kruidenier) ponořil do progresivního rocku a začal se věnovat svému projektu Face the Day, s nímž vydal dvě desky (2018, 2022), a následně se ve stejném žánru spolu se Spacoshem z Between the Planets s projektem Martians (2021) přiblížili až introvertní alternativě Thoma Yorke.

Návrat Mindwork proběhl až v r. 2021 po dlouhých 9 letech, kdy vyšlo EP Cortex. Tři výtečné skladby, které skoro po dekádě navazují na hudbu Eterea, se vyznačují svižnějším tempem, opět nesou „ten“ fusion riffing a dokonce z něj několikrát silně vyleze i symbolický (sic!) feeling Death, což potrhuje i sólo hostujícího Bobbyho Koelbleho. Tři roky nato vyšel skvělý singl Deadly Narrow Line, který i zpěvově ještě víc než Cortex dodává feeling moderního progu (Devin, The Contortionist) a po Mindwork se zas slehla zem; hlavně asi proto, že Mindwork v návratové sestavě z 20. let s Dominikem Vozobule (basa) a Jiřím Rambouskem (kytara) v sestavě hrají pro vytíženost dvou noviců sporadicky.

Větší zvrat po dvou letech nastává až letos, kdy 14letou dlouhohrající pauzu prolamuje třetí album Adrift, které se prostřednictvím příběhu o ztrátě paměti, rozpadu identity a psychické roztříštěnosti zabývá Alzheimerovou chorobou.

Jako v případě Eterea album otevírá skvělá instrumentálka. Nejde o death metalem poznamenanou skladbu, spíš progrockový opening, na nějž navazuje post-rocková gradace… a už začíná The Great Deception of Mind, která to rozjede… trochu opethovsky (tenhle vliv v Mindwork není poprvé). Následuje Cynic pasáž moderní éry a skladba ve své polovině přechází do jemného progování, do něhož se zapojuje i saxofon. Po návratovém přemostění s geniálním fusion sólem se končí opět opethovsky. Chápu, proč Martin skoro 7minutovou věc zvolil jako první singl. V podstatě zahrnuje všechny vlivy, které Adrift průběhem stopáže cloumají.

Breach the Cosmos patří k nejtvrdším a zároveň nejkratším věcem, co pod Mindwork vyšly a dokonce se v ní dočkáme blastbeatu. Neobsahuje ani čistý zpěv. A Moment of Clarity není cover Death, ale celkově zas progovější klidnější věc s „barovým“ úvodem, která až na střed skladby s dalším geniálním sólem, tentokrát Jirkovým, z repertoáru vyčnívá. Btw, ten závěr z hlavy jen tak nedostanete. Nečekaně zasazená je doprostřed alba The Party’s Over, skladba britských alt/synth rockerů Talk Talk, a z mého pohledu jeden z nejpovedenějších a nejzajímavějších coverů, které jsem v životě slyšel.

Solitary Man i přes tvrdší pasáže a vliv Opeth svými jemnými náznaky určitě připomene tvorbu Stevena Wilsona (momentů by průběhem alba asi bylo víc), jedná o rozjímavější věc s podprahovými jehličkami. The Branches and the Wind and the Rain je snová skladba s akustickou kytarou a klavírem, na níž s finálním rozuzlením příběhu („And those stars - I tried to find comfort in - Now I see what they really are - Ceiling-mounted in my hospital room“) zas trošku jehličkově navazuje Mess from Now On. Skoro osmiminutová progy skladba v rámci tvorby Mindwork stejně jako The Great Deception of Mind nese vícero žánrových vlivů (třeba druhou pasáž s blastbeatem) a druhý vstup saxofonu. Finální utěšující Stars, hraná na akustickou kytaru, nese pozitivní, smířlivou auru.

Když Adrift srovnám s přechozí tvorbou, mám asi čtyři hlavní postřehy. Znalost předchozí tvorby může být na škodu, protože posluchač pak očekává (1), jak by Adrift mohla znít, což ho vystavuje konfrontaci s vlastními očekáváními. Album není nijak nepřístupné, ale tentokrát překvapivě trvá, než se dostane do uší (2), nicméně furt roste. Až na The Party’s Over, která je ale jako předelávka postavena úplně jinak, vlastně neobsahuje vyloženou komplexní hitovku (3), což pro předchozí tvorbu Mindwork bylo příznačné. Možná to však lehce souvisí i s „roztříštěným“ tématem alba, což se tu hudebně projevuje větší proměnlivostí a kontrasty (4) – rys pro progresivní hudbu typický. A já z Adrift progresivní architekturu čerpající ze 70. let, do níž mají průzory nasměrované právě i Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt (tedy vlivy, s nimiž Martin Schuster jako skladatel v posledních letech ve výše zmíněných projektech pracoval), cítím.

Mindwork ale nezní jako Opeth. Součástí jejich identity je furt fusion death včetně growlu (byť s death metalem je to nyní asi největší pojítko), takže výraz kapely povětšinou zůstává zachován, jen se background z deathmetalového základu překlopil do toho progového. Jako fanoušek nedostatkového zboží s etiketou ‘fusion death‘, bych si sice alibisticky přál víc komplexního výrazu předchozích nahrávek, ale aktuální forma Mindwork sluší, jen mi chviku trvalo se na ni přepnout. Doba jde však dál a Martin není autor, který by psal stále tu stejnou hudbu dokola, takže se i Mindwork po letech vyvíjí a v souběhu s jeho dalšími projekty dokreslují jeho široký hudební svět. Ať už bude(-li) nová tvorba Mindwork znít jakkoliv, budu opět v očekávání, protože Martinova hudba je pro otevřenou hudební mysl vždy odměnou.

A poslední věc. Sicky chválil produkci, kterou si Martin vzal komplet na starost. A je fakt výtečná, i když nečekejte ostrou agresi ani v momentech, kdy se na albu nachází tvrdší riff, protože zvukově uhlazenější vyznění si s sebou Mindwork vzhledem ke své hudbě nesou od pradávna. Jsem zvědav, kdo první ho osloví do role producenta.