Datum vydání: 26. červen 2026
Label: independent/vlastní vydání
Žánr: post hardcore, punk, nu-metal
Délka: 40:40

Když se řekne feministická kapela, působí to na mě lehce znepokojivě. Obecně vzato se společensky angažovanými ženami, kterých v hudbě v poslední době přibývá, nemám problém. Stížnosti na sociální nerovnost, sexuální obtěžování beru a osobně tento trend podporuji (ženy vpřed!) stejně jako kritiku establishmentu. Nicméně když čtu, že dámy k uvedenému přidávají ještě ekologii, práva zvířat a homosexuálů, zdvihám pomalu obočí a očekávám naivní, dvouakordový boj proti systému, který vzbuzuje spíš úsměv.

Nemusí tomu tak ale být vždy. Záleží na tom, jak se dané téma uchopí, a hlavně jak kvalitní je muzika. Jestli se kapela snaží být lacině kontroverzní nebo ji jde o umění. Lambrini Girls nebo Dick Move třeba v tomto ohledu nejsou nic moc, ale např. War On Woman, Big Brave anebo Chelsea Wolfe umí ženskou frustraci zhudebnit dobře.

No a další z těch čistě dívčích kapel, která hrotí v textech všechno výše uvedené a zároveň ji lze označit za hudebně kvalitní, považuji anglické aktivistky HAWXX. Konkrétně jejich novou desku The World Splits Open, která vyšla letos v červnu a která mi uvízla v přehrávači nezvykle dlouhou dobu.

Jen pro dokreslení, kapela svoje konání na webu popisuje takto: „We write songs about feminist resistance, undoing oppressive beauty standards, violence against women and queer people, the unfolding ecological catastrophe, being a sensitive lil soul but also a norty gremlin.“

Album sice začíná provařený sloganem „Free Palestine!“, který mimochodem od někoho, kdo bojuje za práva žen, moc nedává smysl, ale budiž. Song má odpich a byť s jeho poselstvím úplně nesouzním, tak album v úvodu pěkně nakopne. Po přímočarém začátku je to pak dál ovšem zajímavější. Kapela své poselství netlačí skrze jednoduché punk-aktivistické vyřvávačky, ale naopak zvládá napsat hudebně zajímavé momenty, které mají emoce, tlak, nápad a v neposlední řadě kvalitní zvuk. Plus texty se mi zdají navzdory postojům často dobře napsané.

Na albu jsou ke slyšení převážně tří/čtyř minutové songy, kde dominují drásavé, avšak melodické linky, které zpěvačka svým silným hlasem zvládá dobře uzpívat. Vokál tak lze považovat za dominantní aspekt, nejde tu ale jen o něj. Baví mě zvuk kytar, propojení hudby a zpěvu, a vlastně songwriting celkově.

Hardcore se zde mísí s alternativně-expresivními „post“ momenty, kytary mají fajn metalovou tvrdost, co je ale hlavní, hudba není monotónní. Střídají se pomalé, rychlé, ostré a melodické pasáže, kdy tvrdší metalcore často přechází do baladického vyznění a sem tam zazní i prvek folklóru. Míchání nálad navíc holky zvládají realizovat velmi hladce, až s progrockovou bravurou řekl bych. Občas jsem si při poslechu vzpomněl třeba na Rolo Tomassi anebo post-hardcore partu Hands, což nejsou špatné reference.

Momentů, které bych vyzdvihnul, je zde hodně. Třeba song Macho Bullshit, zde btw s myšlenkou nemám problém :), v němž se střídají měkčí polohy s brutálním vyzněním á la Norma Jean anebo Feral Mother, kdy úvodní popěvek přejde v tíživý baladický feeling. To jsou opravdu povedené kousky stejně jako tvrdý závěr Bind anebo procítěná Sacred Water.

Kapela má svůj styl a svoje radikální postoje dokáže zajímavým způsobem zhudebnit. Stejně jako to svého času dokázali třeba Rage Against The Machine, kde jsme mimochodem s levicovými postoji taky všichni úplně nesouhlasili, a jaká to byla pecka. HAWXX asi tak výrazně neprorazí, na to je v současnosti hudební průmysl už jinde a funguje jinak, ale o příznivé recenze na londýnské trio strach nemám.