Datum vydání: 8. srpen 2025
Label: Atlantic Records
Žánr: hard rock, post-grunge, alternative metal

Když Linkin Park přivedli do širšího povědomí Emily Armstrong, na internetech se rozběhla živá diskuze samozvaných odborníků o ženských rockových a metalových vokalistkách. Často se v nich vyskytovalo mně dosud neznámé jméno Lzzy Hale. Žánrově nejsou Halestorm zrovna můj šálek kávy, ale myslím, že především Lzzy si alespoň stručnou zmínku na českých internetech zaslouží. Střízlivou zmínku.

Na první poslech je Everest onen pověstný kočkopes, který drží pohromadě jen Lzzy. A vlastně i na druhý a všechny další poslechy. Při těch dalších posleších naštěstí vylézají na povrch zajímavé momenty. A to především ve chvílích, kdy se kapela ztiší, Lzzy přestane řvát, a ukáže se, že nějaké emoce tam přece jen jsou (Shiver, Like A Woman Can, Gather The Lambs, Broken Doll). Lzzy je dokáže umně vyjádřit a přesvědčivě zprostředkovat, od zraněné křehkosti po řádný ženský vztek („this bitch is out for blood!“).

Kromě skladeb tohoto ladění jsou tu samozřejmě i ty, které jsou energické, rychlé, hlasité a půjdou naživo pěkně narvat do skákajícího publika (Rain Your Blood On Me, WATCH OUT!, K-I-L-L-I-N-G). Vypovídající jsou už ty názvy psané kurzívou, ale poslouchat se to vlastně pořád dá. Balada Darkness Always Wins je pak zářným příkladem skladby, která se díky melodii, textu a vokálu líbí, ačkoli si je člověk vědom toho, že je žalostně průměrná.

Nejvýš hodnotím skladbu Shiver, která docela funguje i na instrumentální úrovni a která připomíná… Roxette? Ano, Roxette, kdyby trochu přitlačili na pilu. Zde je samozřejmě společný jmenovatel výtečné vokalistky. Prakticky neomezené hlasové možnosti a dokonalá technická kontrola Lzzy jsou předpokladem právě pro to, že album má nějakou emocionální kvalitu a nenudí po celé délce. Její vokál nikdy nepůsobí přehnaně vycizelovaně a její okamžité přechody z řevu do čistého zpěvu, obé té nejvyšší kvality, jsou lahůdkové. Občas to bohužel zní, možná právě vinou neoriginální hudby a schopnosti zazpívat prakticky cokoli jakkoli, jakoby se Lzzy stylizovala do některých svých kolegyň. Já slyším minimálně Tinu Turner, Sheryl Crow, Beth Hart, právě Marie Fredriksson…

Obecně se o žádné originalitě samozřejmě bavit nemůžeme. Téměř všechno na albu něco připomíná. A to i mně s relativně omezenou posluchačskou zkušeností. Nic pro náročnějšího posluchače. Ovšem lahůdka pro milovníky „velkých“ ženských hlasů.

Halestorm došli od malé, rodinné kapely z Pensylvánie hodně daleko. Dokonce až na Ozzyho rozlučku, kde byla Lzzy jedinou (!) ženou na pódiu. Ačkoli výlety do diskografie Halestorm asi podnikat nebudu, jejich další kroky určitě sledovat chci. A v listopadu budou v Lucerně!