Datum vydání: 12. červen 2026
Vydali: Ván Records
Žánr: black metal
Délka: 51:39

Německá blackmetalová entita Fyrnask se, pod vedením původního člena Fyrnda, za více než dekádu etablovala jako svérázně koncepčně pojaté, technicky vybroušené a zvukově charakteristické těleso. Vyznačuje se zejména akcentem na ritualistickou atmosféru, pestrým arzenálem hudebních prvků, kdy typický blackmetalový základ doplňují zejména perkuse, strunné či dechové nástroje, ale i prodlevy a chorály, které podtrhují ambientní podtóny.

Fyrnd se primárně nehlásí ke konkrétním tématům – Fyrnask považuje za jakési zrcadlo reflektující jeho emoční rozpoložení. Voleným jazykem je staroislandština, která propůjčuje názvy deskám i skladbám. V rámci metafor, odkazů a analogií pak soudobá trojice pracuje s historickými prameny, ze kterých využívají zejména symboliku spjatou s duchovními a religionistickými praktikami, což se propisuje i do vizuální stránky.

V případě páté desky Fyrnask propírají cestu vědomí skrze říše smrti. Na Íosir zároveň vykračují vstříc přímějšímu pojetí, přičemž se snaží zůstat věrni všem nosným proměnným. Novinka je ve srovnání s minulostí semknutější, dynamičtější, tudíž i stravitelnější. Dosud nejméně se věnuje ambientním mezihrám, které se zde profilují hlavně jako dozvuky chorálu a naechovaných zvukových ploch. Více energie a nápadů tak putuje do kytarových částí, které oscilují mezi techničtěji pojatými vyhrávkami a atmosférickými plochami, kde se více než na riffy sází na drobnokresbu celkové nálady. Vše utvrzuje dosud nejprůraznější zvuk.

Výsledkem je agresivnější pojetí, které svou svižností a méně konkrétní povahou připomene některé z tvrdších kapel islandské scény. Íosir v mnohém připomíná třeba začátky Misþyrming – nějak takto by mohl znít následovník Söngvar elds og óreiðu, kdyby se islandští rozhodli kráčet okultnější a atmosféričtější cestou. V zastřených kompozicích se totiž podobně potkává plamenný ráz s ledovou odlidštěností.

Na úkor vyššího stupně dynamiky Fyrnask na Íosir obětují kousek ze sebe, upozaďují ambientnější tvary, do popředí tlačí svižnější rytmy a kytarové motivy, které občas splývají. Nabídnutému tempu by slušela kratší stopáž. Podivně působí i vystavění samotného alba, kdy po epické a gradující Dødens Segl následuje ještě jedna skladba, která by mohla desku spíše otevřít. Ale i přesto je předivo novinky dostatečně nosné – snaha o zprostředkování pohledu za hranu života ve svižnějším formátu vesměs funguje.

Rok 26 black metalu zatím příliš nepřeje a mimořádných děl se mnoho neurodilo. Nové album Fyrnask jsem vyhlížel s velkou nadějí. Je to stálice německé scény, každé album (od Eldir Nott) bylo pro mě zážitkem. Íosir ale v typické kapelní tvorbě nepokračuje.

Album je to dobré, ale zvukově se vydalo jiným směrem. Místo pečlivé a tišší produkce je zvuk natlakovaný, a to až tak, že se v něm tremolové riffy ztrácejí a slévají. Bicí znějí ploše a sterilně. Jako celek zní album velmi agresivně a bez ambientních meziher se ztrácí rituální charakter, který byl pro Fyrnask vždy typický. Předpokládám, že to byl záměr a svým způsobem je zejména začátek alba (Hliðvera, Loginn Ómyndaði) opravdu strhující. Atmosféru se ale nenamáhá budovat, občasné chorály a několik tišších míst nijak s dramaturgií nepomohou.

Zbývá tedy album našlehané po okraje black metalem, které zní velice hutně, ale taky monotónně. Hned jsem si vzpomněl na Akhlys, kteří mě příklonem k nekompromisně komprimovanému zvuku taky ondy pořádně zaskočili. Íosir tedy zní jinak, podstatně méně cítíme odér otrušíku a v meditativní náladě tedy logicky raději sáhnu po předchozích deskách. I když nejde vyloženě o hyperblast ve stylu 1349, Fyrnask jsou v budování pořádné zvukové stěny (kterou oceníte například v hromadné dopravě) silní a v tomto ohledu patří Íosir letos k těm nejlepším deskám. Deset stejných skladeb je ale trochu moc, takže udržet pozornost posluchačů se Fyrndovi a spol. bohužel plných padesát minut nedaří.