Hned na začátek přiznám, že bych si novinku od Dischordia fakt chtěl užít, ale pořád se do ní ne a ne dostat. Přitom úvofní riffáž v Minds of Dust navnadí, laťka je na technickej death metal z disonantní školy nastavená vysoko. Přece jen takhle suveréně ukočírovat chaotickou palbu plnou disharmonií neumí hned tak někdo – je to krkolomný, je to nasypaný, a přitom to tlačí jak sviňa. Vypíchl bych zejména šťavnatý kytary a krásně vyfetlou basu, fakt tu je na čem si ujet, a po první minutce se tetelím blahem. Ne že by se tenhle standard držel celou dobu (Triptych je dlouhá deska, ale o tom více níže), ale kvalitní riffáže je tu určitě dostatek.

Navíc mě na papíře baví i koncept tří triptychů, první rozvážnejší Minds of Dust, Bodies of Ash a Spirits of Dirt, druhej říznej The Whip, The Wheel a The Carriage, a závěrečnej vznešenější Panopticon, Purifying Flame a La Petite Mort. Nicméně koncept se nakonec ukazuje spíš jako kámen úrazu, páč vymyslet tři kompozice (každou o třech aktech) přes patnáct minut není zrovna skromný sousto. A ne že by to nešlo, stačí vzpomenout třeba na krásně vypointovanou půlhodinku Pleiades’ Dust od Gorguts. Ale takovým kompozičním umem zatím Dischordia bohužel nedisponuje, a tak se čas po cca desíti minutách začne táhnout a po půlhodince už se plouží. Místo dramatickejch kompozicí na velkejch plátnech je tu totiž spousta drobnejch malůvek, který se ve všem tom prostoru ztrácej. Jako by někdo sbíral krátký komiksový stripy z novin a snažil se z nich udělat výpravnou knihu – lepit to můžeš dohromady jak chceš, ale vždycky to bude jen kompilát.

A tak se nakonec z poslechu Triptych stává trochu nevděčná povinnost. Sám jsem největšího požitku dosáhl metodou nahodilý pozornosti – nech to hrát v pozadí, kde to neurazí, a on tě občas nějakej motiv pěkně namotá. Na soustředěnej poslech v jednom tahu prostě nemám.