Kdy: 4. duben 2025
Kde: Praha, Dead Jack
Fotky: Martin Hubáček

Dead Jack je klubík asi pro 40 lidí v pražské Ječné ulici, noční flamendři jistě znají bar U tří kočiček. Tím když projdete, a dáte se po schodech dolů, otevřou se pro vás prostory malého peklíčka, které se může lehce změnit v kyslíkově-deprivační komůrku. Jedenáctka Krušek za 44 pitelná a společnost dle předpokladu na úrovni.

Hnilomorna bývá avizovaná jako dnes stále populárnější dungeon synth, ale stylové zařazení v tomhle případě poněkud hapruje. Středobodem obskurního projektu je Lukáš, basák to z Námöl, se svou baterií efektů a šestistrunkou. Podle mého se spíše jedná o pavučinou potažený, očouzený a bezútěšně funerální dark ambient s prvojakostní shnilou atmoškou prašivého hřbitova, kvílících meluzín a umrlých duchů.

Půl hodiny trvající teskné preludium bylo vystavěno na vrstvení smyček zahraných na baskytaru, a následně krabičkami procesovaných zvuků, vytvářejících politováníhodně chmurnou koláž. Ve výsledku se potýkáme více se synťákovým než kytarovým zvukem, kdy i zvuk umíráčku vychází z brnkání na struny.

Postavičce v čarodějné sutaně poněkud nepatřičně nad hlavou blikaly světlušky v rytmu na 120 BPM, ale to je detail. V sále panovala důstojná atmosféra pohřebního karu. Vše podtrhl roztomilý dotaz jedné slečny, kdy se po deseti minutách ambientní tortury optala, zda to tak bude pořád, čímž pobavila nejednoho nihilistu. Ano, bylo to tak pořád až do závěrečného smyčcového scherza ve stylu Daudi Baldrs. Hnilomornu navštivte, veselo vám nebude.

Jako druzí se představili pořádající Zajetí kouře, které jsem už jednou slyšel ve Vopici. Něco se mi tenkrát nepozdávalo, a tak jsem k jejich vystoupení přistupoval poněkud chladněji a nejdřív ho hodlal prokecat s podobně postiženými idioty. Ale chyba!

Energie kvarteta mě nekompromisně přitáhla na dosah pódia a já začal bezděky třást kšiltovkou. Hudba ZK by se dala popsat coby groovy thrash, nejednou s přímočarým agro vyzněním, aniž je to myšleno pejorativně. Jako bych někde v hlubině vnitřností vzpomněl na staré koncerty Kryptor nebo Törr. Jenže to by bylo hrubě zavádějící, protože kouřoví zajatci co chvíli vypálí moderní, bicíma rozsekanou riffáž ve stylu poblázněného pneumatického kladiva. Nepěkně to pak s vámi zamává až coreovým cloumákem.

Osobitou kapitolou je Kloboukův zpěv v rodném jazyce. Vysoce položený ječák občas přihoněný vokodérem také evokuje old school  thrashovky a je mu překvapivě dobře rozumět. Tím pádem jsem si nemohl nevšimnout inteligentních a vtipných textů, které si stojí za to přečíst: „Zkus zklamat tak/Aby ti děkovali/Chyby ocenili/Je to jednodušší/Než se něco naučit/Octni se na výsluní zklamání“ nebo v jiný vypalovačce „Jsem moc línej na to, abych byl zlej/To radši do ruky jeden dva tupláky/Radši chodit do hospody, na koncerty/Nebaví mě lhát, krást, ubližovat…“ Příště rád zajdu zas.

Asi nejprofláklejším bandem večera byla stálice pražské UG scény Outward. Před nějakou dobou si kapela prošla pár personálními kotrmelci, kdy jí opustil zpěvák Vojta, aby se pak zase vrátil. Po změnách na postu basy se ustálil Tomáš, přičemž zůstalo jádro Adam na kytaru a Kuba na bicí (taktéž Hekaton). Outward jsem tedy viděl v různých fázích už nejmíň šestkrát a musím konstatovat, že aktuálně je kapela v topové kondici ever.

V zásadě jde o notně zčernalý post punk metal and roll se zdánlivě klasickou strukturou skladeb. Ve finále však narážíme na množství překvapivých ale, které se jakoby náhodou vynořují v nejméně očekávaných chvílích. Adam je rozhodně originální skladatel a kytarista, nicméně velmi záleží, koho má kolem sebe. Řebíček je rytmicky naprosto spolehlivý, ale ve spolupráci s Tomem to má fakt grády, protože ten chlap jede po celou dobu setu na svou pětistrunku de facto jedno dlouhé sólo, přičemž to mastí tak dovedně v celém spektru tónů, že druhá kytara absolutně nechybí. Hned od první Rays of the Sun se ukázalo, že Vihkav za mikrofonem je další finální dílek do celé skládanky, protože ten kluk má hudební sluch a frázuje v naprosto vědomé tonalitě. V naléhavě čistých vokálech zní trochu jako Jaz Coleman z Killing Joke řízlý Vargovým zoufalstvím.

Od začátku Outward už byl ve sklepních prostorách vydýchaný vzduch, tak to tlačilo ještě víc a při Aftermath nebo Cremation of Care bych si do toho nejraději ještě zapálil cigáro. Energie z toho podivně depresivního rock and rollu doslova stříká a já se těším na novou nahrávku, protože až na jednu novinku se hrály songy z kompilace MMXX-MMXXII. Předpokládám, že se ještě letos dočkáme nového EPka, kterým se kapela definitivně zvukově i žánrově vymezí do světa bolestné originality. Těším se na společný koncert s Námöl a Hekaton 30.8. na dvorku ve Vopici.

Striktně undergroundový mix kapel spolehlivě přeplnil podzemní prostory Mrtvýho Džeka a tři spolky předvedly kvalitní nášup ve stylu ‘každý pes jiná ves’. Všichni jsou příslibem do budoucna pražské scény, která prostě nikdy nechcípne.