Kdy: 24. listopad 2026
Kde: Praha, SaSaZu
Fotky: Peter Bjöns & Tomáš Třeštík
Poříali: Obscure Promotion 

Dnešní doba přeje koncertům kapel, které měly zásadní vliv na formování hudebního vkusu současných padesátníků a čtyřicátníků. Děti odrostly, manželky se vyměnily a najednou je zase prostor trávit čas i někde jinde než na dětských besídkách nebo při budování rodinného hnízda. Švédští Clawfinger brázdí pódia s menší přestávkou už téměř čtyřicet let a jejich rap-metal měl zásadní vliv na směřování nu-metalu nejen v Evropě, ale i ve světě. Nicméně přiznejme si, že i Clawfinger dnes zapadají do výše uvedeného scénáře. O tom, že zájem o podobné spolky je stále enormní, svědčí i fakt, že koncert musel být kvůli velkému zájmu přesunut do holešovického SaSaZu. To zrovna nemá pověst nejlepšího koncertního sálu, především pokud jde o zvukový komfort, ale neházejme předčasně flintu do žita.

Spolu s headlinerem, který se u nás poměrně pravidelně objevuje na největších festivalech, ale jehož poslední „čistou“ klubovku jsme tu měli v roce 2022 (a to byl pořádný masakr), se na pódiu měla představit ještě další dvě seskupení.

Prvními byli švýcarští SICKRET, se kterými jsem doposud neměl vůbec žádnou zkušenost. Sickret přitom nejsou na pódiích žádní nováčci. Existují už od roku 2010 a na kontě mají tři desky. Čtyřčlenná banda začala do obecenstva sypat svoji tvorbu přesně s úderem půl osmé a rozhodně nehrála pro prázdný sál. Zvuk nebyl úplně ideální, ale jejich poměrně standardní pojetí nu-metalu, ne nepodobné americké ikoně Downset, doplněné o moderní groovové kytary, vyznělo ke spokojenosti publika, které se z valné většiny skládalo z posluchačů podobného věku jako já.

Nicméně v podání kapely vlastně nezaznělo nic, co bychom už někdy neslyšeli. Když to vezmu kolem a kolem, šlo o žánrově poctivý nu-metal, který neurazil, ale ani nepředvedl nic, co by stálo za výraznější vypíchnutí. Publikum se ovšem bavilo, takže se dá říct, že support byl vybrán správně. Po čtyřiceti minutách je hotovo a nastává čekání na oblíbené domácí seskupení Atari Terror.

Asi se tady budu muset trochu zastydět, ale tohle bylo moje první živé setkání s touto dnes už téměř legendou českého crossoveru. U nás na Marastu jde o poměrně oblíbenou bandu, ale pro úplnost – ATARI TERROR jsou pražskou crossoverovou stálicí, která už více než dvě desetiletí dokazuje, že žánrové hranice nejsou žádnou nepřekonatelnou zdí a že se přes ni dá přelézat tam a zpět. Jejich živá vystoupení bývají označována za pořádnou jízdu a do programu večera zapadli naprosto přesně. Ostatně těžko hledat v ČR vhodnější bandu, která by mohla švédské divočáky doplnit.

A tohle tvrzení kapela naplnila na sto procent, i když mi zážitek opět trochu pohřbil ne zrovna ideální zvuk. Tady si prostě musím rýpnout. Rocková a metalová muzika je do značné míry postavená na kytarách, tak proč je tenhle zásadní nástroj tak často upozaděn za rytmickou sekcí? A přesně tohle byl problém všech tří setů.

Každopádně Atari nastoupili na pódium velice sebevědomě a oba vokalisté se po celou dobu setu doslova předváděli. Určitě musím vypíchnout především melodický a čistý zpěv, který byl naprosto skvělý a dodával koncertu tu správnou šťávu. Nedokážu posoudit, nakolik byla na kapele znát koncertní pauza, ale mně rozhodně nepřišlo, že by bylo něco špatně. Jejich poměrně pestrá muzika na pomezí hardcoru, nu-metalu, rocku a grunge šlapala výborně, a to včetně avizovaných nových songů z připravované desky.

Set uběhl poměrně rychle a po několika výletech obou frontmanů mezi lidi Atari ukončili své vystoupení před již zcela zaplněným sálem SaSaZu.

Po krátkém čekání na to, kvůli čemu jsme sem vlastně všichni přišli, se rozjíždí krátké mluvené intro, které vtipně uvádí hudební staříky, a vzápětí začíná set švédské ikony CLAWFINGER.

O bandě samotné nemá cenu se příliš rozepisovat, protože po několika lidmi vynášených vystoupeních, především na Brutal Assaultu, snad není ani mezi mladšími ročníky nikdo, kdo by nevěděl, co Clawfinger jsou a co znamenají.

Je až neuvěřitelné, s jakou pozitivitou a radostí tihle šedesátníci vlítnou na pódium. Hned od prvních okamžiků je jasné, že to bude pořádná party, při které publikum i kapela potáhnou za jeden provaz. Zvuk stále není úplně v topu, ale díky notoricky známým skladbám to prostě nejde jinak než se královsky bavit.

Prvním válem je stejně pojmenovaná skladba z poslední desky Before We All Die, ze které během večera zazní poměrně dost materiálu. Hned druhou skladbou ale kapela zabrousí do starších vod. Máme tu Recipe for Hate a je vidět, že všechno funguje na výbornou. Lidi zpívají, usmívají se a nejeden padesátník si určitě vzpomene na doby, kdy ještě s akné na obličeji ve walkmanu točil staré fláky.

Dobře poskládaný set, ve kterém se střídají nové kousky s léty prověřenými hymnami, funguje bezvadně. Trochu mi sice naskočí vráska na čele, když je v mé oblíbené Two Sides utopený sampl tvořící základ refrénu, ale evidentně jsem jediný, komu to vadí.

Chemie mezi publikem a kapelou funguje neuvěřitelně. Zak s upřímností a nadhledem uvádí jednotlivé skladby a společně se sampleristou vytváří téměř rodinnou atmosféru. Čas plyne a jeden hit střídá druhý. Z nových skladeb mě asi nejvíc baví Going Down (Like Titanic), po které přichází jeden z nejstarších kousků Rosegrove.

Před touto skladbou Zak nezapomene vyzvat publikum, aby se přihlásili ti, kteří ji znají ještě z dob, kdy vyšla. Když se zvednou ruce přibližně poloviny sálu, komentuje to slovy: „Tak to jste stejně staří kokoti jako my!“ A jede se dál.

Vždycky je skvělé, když na kapele vidíte, že si svůj set a vlastní muziku užívá stejně intenzivně jako publikum. A u Clawfinger to platí beze zbytku. Koncert utíká neskutečně rychle. Před Scum Zak připomene jednoho pána s blonďatou přehazovačkou a sklidí za to bouřlivý potlesk.

No nic, po hodině a půl dochází k dohodě, že sice teď zazní poslední skladba, ale samozřejmě se počítá s tím, že si publikum svým skandováním vynutí přídavek. A přesně tak se také stane.

Přídavek je tradičně složený z osvědčených fláků. Takže přichází trojice Biggest & the Best, The Truth a na úplný závěr samozřejmě nesmrtelná hymna Do What I Say. Při poslední skladbě zpívá celý sál a ani po doznění posledního tónu se publikum nechce refrénu vzdát. Ještě dlouhou chvíli pokračuje ve zpěvu a kapela vypadá dost naměkko. A není se čemu divit.

Najednou je konec a musím říct, že šlo o opravdu povedený večer, i když předchozí klubovka v Roxy se mi přece jen líbila o něco víc. Velký podíl na tom měl určitě zvuk, který dnes zkrátka nebyl takový, jaký by si podobná akce zasloužila.

Setlist: Before We All Die, Recipe for Hate, You Call Yourself a Teacher, Pin Me Down, Two Sides, Hold Your Head Up, Kill the Dream, Big Brother, Ball & Chain, Out to Get Me, Hypocrite, Nothing Going On, Going Down (Like Titanic), Rosegrove, Warfair, Scum, Tomorrow, Undone, The Price We Pay, Biggest & the Best, The Truth, Do What I Say