Kdy: 11. duben 2026
Kde: Bike Jesus
Pořádali: RFP Concerts

Neprofesionálně přiznávám, že Casey dlouhé roky miluju a je to srdcovka, která mě vždy podržela v těžkých chvílích. Podobně mohu hovořit i o Lastelle. Při psaní tohoto reportu přemýšlím o tom, jak si v takovém případě udržet objektivitu a zda je to vůbec možné. Nakonec docházím k závěru, že slova nemají žádný význam. Takhle bych vlastně mohl článek ukončit. Ale byla by to škoda.

Maďarská kapela Sonya vítá návštěvníky přicházející do Bike Jesus překvapivě táhlým zvukem, který vytváří zvláštní, téměř shoegazovou atmosféru. Pro hudebníky je to velký den, respektive večer. Zpěvačka a kytaristka v jedné osobě, Sonya, slaví narozeniny, zatímco se v domovské zemi chystají klíčové volby. Potleskem přejeme hodně štěstí a dál se vlníme při příjemně poslouchatelných písních, které však nijak výrazně nevybočují.

Lastelle na pódium nastupují s takovou energií, že vyhánějí vzduch z plic. Objektivita ve skutečnosti umírá s prvními údery do nástrojů. Začít set skladbami Life in Silhouettes a Coping Without A Cure je trefou do slzných kanálků. Adam mocně screamuje, vyzývá k moshování a headbangingu, skáče z pódia a bezprostředně komunikuje, zatímco Mike za bicími udává rytmus a obstarává emotivní refrény.

Kytarové duo Rich a Jonjo vytvářejí mohutný a zasněný zvuk spíše než ostré riffy. Právě díky tomu si kapela vysloužila nálepku dreamcore. Lastelle umí vyjádřit teskné emoce dramaticky a epicky, aniž by sklouzli ke kýči nebo patosu. Vokály přitom působí jako nástroje. Jsou součástí celku. Mimochodem, která jiná hardcorová kapela používá trubku? Basák Freddie kromě doprovodných zpěvů obstarává i tento nástroj.

Když se Tom v úvodní sloce skladby Teeth neubrání smíchu, dochází mi, jak moc je můj život s Casey spjat a jak dlouhou cestu jsme ušli. O to neuvěřitelnější je vidět reinkarnované post-hardcoristy z jižního Walesu po smíření s tím, že se tak nikdy nestane. Titulní skladba z návratového alba Unique Lights symbolicky otevírá set andělskou atmosférou, která kapelu (stejně jako celé album) od původní tvorby zásadně odlišuje.

Koncert připomíná, že bolest je stále přítomna a nikdy nezmizí. Záleží však na tom, jak se k ní postavíme. Právě Tomova uvolněnost v kontrastu se skladbami z kultovní desky Love Is Not Enough, jako jsou Haze či Hell, je toho důkazem. Co tehdy způsobilo emoční vyhoření a ukončení činnosti kapely, dnes reprezentuje uvědomění. A tak verše odříkáváme jako modlitbu a necháme se strhnout niterními emocemi a spalující euforií.