Periphery byli v roce 2010 hit, a sice když hned s debutem zabodovali a na scénu uvedli nový subžánr - djent. Časem se navíc ukázalo, že nešlo o krátkodobou senzaci. Kapela se úspěšně etablovala v oblasti progresivního metalu, a byť, co se invence týče, svůj debut asi nepřekonala, drží na deskách kvalitu konstantně vysokou.

Letos přicházejí Američané s dílem označeným římskou V (i když fakticky jde o velké album č. 7) a znovu je to po instrumentální, skladatelské i produkční stránce ambiciózní záležitost, která má za cíl měřit se s největšími jmény v oboru.

Nahrávka obsahuje atributy, které Periphery používali už dříve: tvrdé, sekané (djentové) riffy, progresivně laděné složitosti, ale i měkčí a melodické pasáže. Tentokrát je však mix na první poslech mnohem odvážnější a je z něho cítit snaha předložit maximálně pestrou desku, která není svázaná žádným žánrem. Kapela si klade za cíl posluchače překvapit a skládá k sobě někdy dost kontrastní motivy, což je samo o sobě úmysl jistě chvályhodný, na druhou stranu v tomto případě je možná lehce přestřelený, a teď nemyslím jen tradičně obrovitou stopáž.

Skladby často přecházejí z extrému do extrému, kdy obsahují jak tvrdé, uřvané mathcore výpady, tak radio friendly melodie. Kapela k tomu ještě přimíchává další prvky jako je třeba jazzová pasáž v úvodní Wildfire anebo různá elektro intermezza. Songy tak vypadají opravdu rozmanitě, nejsem si ovšem jistý, jestli ta rozdílnost poloh je úplně dobře. Přepínat neustále ze zpěvných melodií do řevu, z tvrdosti do popu a zpět nemusí být pro každého posluchače úplně příjemné a deska může působit lehce schizofrenně.

Třeba song Wax Things začne jako náročnější djent-prog a končí jako cukrová balada. Vzápětí kapela odpálí tvrďárnu Everything is Fine!, aby poté zahrála synth-popovou Silhouette. Je to jak jízda na horské dráze, intenzita lítá nahoru-dolů a než se stačíte zaposlouchat, je už hudba někde jinde. Ambicióznímu dílu je tak třeba jít v tomto ohledu trochu naproti a dívat se na něj progresivně metalovou optikou, soustředit se. V ten moment všechny ty přechody začnou vypadat zajímavě a borce lze pochválit, jak mají všechny ty eskapády po instrumentální stránce dokonale zmáknuté.

Osobně mám za to, že hudba je v pohodě a kámen úrazu je spíš zpěv. Ten je ultra výrazný, bohužel v těch melodických pasážích mi zní jako klišé. Nevím, jak přesně to popsat, ale hlas i přes svoji nespornou kvalitu, zní na poměry progu prostě příliš vlezle. Instrumentálně namakanou hudbu svou dominancí zastiňuje a v některých momentech hází celkový dojem zbytečně laciným směrem, což je škoda, protože hudba na albu opravdu laciná není. V některých momentech zní možná trochu vykalkulovaně, jinde zbytečně profesorsky, pořád je ale zajímavá a obsahuje množství momentů.

Periphery asi nikdy nebudou díky svému ambicióznímu perfekcionismu miláčkové davů, přesto si myslím, že většina progresivně naladěných posluchačů je bude uznávat. Jejich styl, kdy do tradičního progresivně metalového umění přidávají tvrdost a živelnost, má svoje kouzlo. Nová deska možná trochu paradoxně trpí nadbytkem kreativity, špatná ale není. Pořád jde nakonec o nahrávku jedné z nejzásadnějších metalových kapel nového milénia.