Debut Oreiða, na který jsme se už letmo podívali v rámci článku o islandské scéně, patřil podle mě k tomu nejlepšímu z atmosférického black metalu. Debut autenticky hudebně zachycoval pustou, leč v jednoduchosti nesmírně přitažlivou islandskou krajinu. Zároveň četné repetice podařených melancholických riffů dokázaly vybudovat mnohdy až snovou atmosféru.

Nové album Oreiða The Eternal tak docela v tomto trendu nepokračuje. To nejlepší, totiž absence vokálů a soustředění na nekonečné opakování s pouze velmi jemným vývojem skladeb, zůstalo zachováno. Celek ale neumí uhranout a pro úspěšný ponor do nálady a atmosféry alba to chce vykonat více pokusů (rozuměj poslechů). Nedokážu dost přesně ukázat prstem na problém, proč první a třetí skladba nefungují a místo blaženého rozpouštění v bzučení včelích rojů přichází spíš koukání na hodinky. Mýtus o Sisyfovi, který album koncepčně zpracovává, by si snad zasloužil nějaké ty vrcholy a pády, zkrátka drama.

Částečně to bude ne zcela podařeným zvukem. Ten navazuje možná spíš na vloni vydaný nalezený starší materiál pod jménem Nóttin. Zvuk mezi jednotlivými skladbami navíc kolísá, což taky znesnadňuje meditaci. Hudební motivy jsou jednoduché, základní riffy ozvláštňuje opět tu a tam flétna, většinou si ale vystačíme s několika tóny a vrstvením kytar.

Þórir G. Jónsson se tentokrát do mého vkusu tak úplně netrefil a místo dalších náslechů nové desky při touze po ponoru do islandských vřídel určitě sáhnu neomylně zase po debutu.