Stejnojmenný debut islandských Óreiða je typem desky, který se zavděčí snad každému příznivci s oblibou v prolézání nejzazších žánrových zákouti. Zvukem i produkcí nenápadný, přesto dostatečně originální materiál třímá kouzlo ukryté zejména v atmosféře vyvěrající z kombinace hudebních prvků ambientního black metalu a chladného feelingu. Óreiða tak spíše než krajany Misþyrming připomene Paysage D'hiver, švýcarskou mrazivou vichřici ovšem nahrazuje islandská strohost. Projekt se vymezuje sentimentálnějšími náladami a nenápadnými synthy v pozadí, které do jisté míry nahrazují vokál.

O tři roky později vychází druhá deska, N​ó​ttin však materiál z debutu paradoxně předchází – jde totiž o znovunalezenou pásku z konce roku 2016. Menší stupeň vyzrálosti lze s prvními tóny dedukovat ze zvuku. N​ó​ttin pracuje z typickou lo-fi zkresleností, která nemá daleko od Transilvanian Hunger, hudební základ je obdobně norský. Óreiða tak výrazněji odlišují prvky, které vyvstávají na povrchu.

Stěnami ze zkreslených tremolo riffů probíjejí kytarové a synthové leady, které ovšem nejdou primárně po atmosféře black metalu na způsob zmíněných Paysage D'hiver, na rozdíl od debutu navozují zhoubnější, takřka psychedelický feeling, ve kterém se zazračí starší Oranssi Pazuzu i má oblíbená zapadlá obskurnost Cendres . V závěru tak vzniká příjemná fúze dvou odzkoušených zdrojů, kterou – minimálně ve zpětné návaznosti na debut – se vyplácí přeposlouchat.

N​ó​ttin je tudíž jakýmsi paradoxním předvojem nacházejícího, deska vykazuje typické úskalí mladistvé nerozvážnosti: je agresivnější, vlivy jdou rychle slyšet, ale i vidět: skrze koruny stromů rychle prokoukne například Panzerfaust od Darkthrone. Staršímu souboru skladeb však nejde upřít cit pro ambientní stránku věci, která se v originálnější podobě ukázala na předchůdci.