Toby Driver se (před?)loni vrátil do rodného Connecticutu, kde spolu s Jasonem Byronem a Gregem Massim před 25 lety založil(i) maudlin of the Well. Poslouchal tam po letech staré doom/gothic metalové desky Tiamat, My Dying Bride atd. (a taky Kinga Diamonda), které měl tehdy rád. Zjistil, že už to nějak není ono a rozhodl se udělat podobnou hudbu po svém. Letos navíc uběhlo 20 let od vydání Bath a Leaving Your Body Map, takže těch důvodů k nostalgii, návratům, oslavám výročí a částečnému "reunionu" raných MotW bylo/je vícero. Driver sice téměř všechny nástroje na Moss... nahrál sám, dokonce i bicí (tipuju, že jsou spíš naprogramované, ale nijak to nevadí - zní dobře, včetně kopáků!), ale o některé kytary (možná jen sóla?) se postaral Massi a Byron tradičně napsal texty.

Hlavně první tři skladby mě zpočátku nebavily, zdály se mi až moc retro-nostalgické a první dvě i nevýrazné, navíc já tohle odvětví metalu nikdy moc rád (až na vzácné výjimky) neměl. Tobyho verze doom(/death)/gothic metal/rocku, místy doplněná post-rock/blackmetalovými tremoly, je oproti svým inspiračním zdrojům sice zajímavější, progresivnější, aktualizovaná, ale... Podivně kroucené kytarové linky, svérázné frázování riffů a vynalézavé/méně obvyklé rytmické patterny, "příběhovost", snová atmosféra a další, pro KD typické prvky jsou samozřejmě přítomny, ale stejně mi to přijde na Driverovy poměry slabší. Několik pasáží (třeba závěr The Knight Errant) je až úsměvně dřevních a klávesy někdy kýčovité, byť asi přiznaně. Postupně se mi i tyhle skladby začaly líbit trochu víc, i když zvláště tu úvodní vnímám i s odstupem jako nejslabší. Brethen of the Cross je docela slušná, Void in Virgo taky fajn (vzpomněl jsem si dokonce na Necrocockovu Lesní hudbu, mj. díky klávesám v 1:30), možná je v ní té popové líbivosti až moc, někdy mi to sedne, někdy ne.

Druhá polovina nahrávky je celkově zábavnější. Až skoro v půlce desky tu, tak trochu unylou, nostalgii totiž nakopne svižnější Spectrum of One Colour s rozlámanou math/jazzy rytmikou (a ta basa! a ten King Diamond v 0:46! :)). Get Out of a Tower mi přijde z těch (převážně) doomových skladeb co do nápadů a celkového songwritingu nejlepší (trochu mi to chvílemi připomíná i třeba Unholy - divností, výraznou basou, částečně to platí i pro Brethen…). Asi jediným (ehm) „odvážnějším experimentem“ je tu The Necklace, kde se relativně (!) neotřele potkávají metalové bicí s ambient/darkwave synťáky (že by inspirace Lycia?), až do poloviny skladby absentují kytary, působí to dojmem zoufalého bloudění v mlze, což umocňuje Driverův křik. Mimochodem, kdy naposledy bylo na desce KD víc řevu než zpěvu? Na Gamma Knife, nebo až na debutu, nikdy? Nutno uznat, že jsou tu ty řevy poměrně variabilní (byť v pár místech i trošku legrační – schválně?). Závěrečná, 13 minut dlouhá Epipsychidion je možná i nejlepší skladbou alba. Po epickém úvodu následuje (+-) blackmetalová sypačka, psychedelie, trocha chaosu, disonancí, vypjatosti, má to grády, dobré nápady a po tragickém finále příjemné rozpouštění v ambient/noise rašeliništi.

Kdyby tahle deska nevyšla až po Hubardu (a vlastně i Coffins on Io a Blasphemy), byl bych z ní asi nadšenější. Ano, to srovnání sedí jen do nějaké míry, je to zase trochu jiné, jsou tu rozdíly, Moss... je vlastně ještě víc (doom) metalová deska než Hubardo, ale stejně se mu nemůžu ubránit - Hubardo je mnohem lepší. Moss... taky není ani tak chytlavé jako Blasphemy, nebo Coffins... Je tedy i méně přístupné, což lze brát i jako klad. Mantru o deskách před Gamma Knife asi není třeba znovu opakovat. Ale i tak to na jednu z těch lepších letošních nahrávek stačí. Tentokrát to trvalo, výhrad je zase o něco víc, ale nakonec mě pořád hudba Kayo Dot (nebo jsou to maudlin of the Well?) baví.