Autor: 78 Uživatelé: 78 Tvé hodnocení: hodnoť

Emptiness dali metalu vale a nahráli album podivného, psychedelického gothic rocku s příměsmi dalších spřízněných subžánrů. Ten jejich „misery pop“ je zajímavější a promyšlenější než se na první poslechy může zdát.

Emptiness Z uplynulých 9 měsíců je evidentní, že si diktát Bruselu (a Zomergemu) můj přehrávač solidně podmanil. Nějak se tam holt urodilo. Že bude odklon od metalu u Emptiness dále pokračovat, se dalo po předchozí desce čekat. Stejně jsem byl ale z ochutnávkových skladeb a i z počátečních poslechů celé desky trochu překvapený a rozpačitý. Ani ne tak ze samotného vyměknutí, hudba na Vide není těm (nej)měkčím pasážím z Not for Music vzdálená, ale spíše z dojmu jisté nevýraznosti a značné něžnosti („teplosti“) některých motivů a vokálu. Jenže celkem brzy se tenhle dojem začal tříbit.

Není vlastně úplně snadné říci, co přesně Emptiness na Vide hrají. Nabízí se vícero příměrů, ale všechny sedí jen částečně. Nejdřív mě napadlo, že to zní jako The Cure (divnější, psychedeličtější skladby/prvky z Pornography, případně The Top), kteří to tu více, tu méně přepískli s opiáty, nebo/i s halucinogeny. Druhá Vide, incompletpost-punkově šlape, je tam i špetka funku - vzpomněl jsem si třeba na Talking Heads (a na začátku dokonce na znělku z Knight Rider!). Těm TH se ještě podobá předposlední On n'en finit pas, tam se mi (znovu) vybavili dokonce Virus. V promu se mj. píše o „dark lounge music“ a je pravda, že zvláště úvodní Un corps à l'abandon a i některé další, pomalejší skladby trochu připomínají bohrenovskýdark jazz, vzdáleněji i některé noir balady Elysian Fields. Album má být a lze ho vnímat jako klaustrofobní, ale nejvíce se mi Vide osvědčilo při večerních cestách městem. Umím si ho představit i jako soundtrack k nějakému podivnému, surreálnému noir (nebo možná i giallo) filmu. Hlavně ve druhé polovině alba se některé skladby/pasáže blíží i melancholickému, minimalistickému indie rocku/slowcore/sadcore à la Red House Painters, Boduf Songs (případně i Slint a staří Low). Kapela samotná prohlašuje, že hraje „misery pop“. A jo, nějaký divný indie/dream pop (znalce asi něco obskurnějšího ke srovnání napadne) to do jisté míry evokovat může, ale tohle je často spíš na (nebo i za) hranici noční (nebo i denní) můry, takže spíše „bad dream pop“. Asi se to bude líbit i fanouškům temnějšího („“) trip-hopu, částečná podobnost s některými skladbami/prvky Portishead by se tam taky slyšet dala.

Emptiness V porovnání s výše zmíněnými jsou ale současní Emptiness přece jen divnější, psychedeličtější a často i nepříjemnější. Šikovně pracují s kontrasty. I ty nejlíbivější motivy vždy něco alespoň trošku „kazí“, deformuje – ať už jde jen o rozechvění (aj. zkreslení) pomocí kytarových efektů, „falešné“ tóny, nebo úplné přechody do disharmonie a znepokojivých zvuků, ruchů a hlasů. No a samozřejmě specifický vokál Jérémie Béziera. Ten, podobně jako už na NfM, často jen šeptá, někdy působí melancholicky, úzkostlivě nebo romanticky, jindy je z něj naopak cítit zášť až nenávist. Novinkou je kromě francouzštiny (vide = empty/iness) i efekty zkreslená, kňouravá a slizká zpěvo-recitace. S tou jsem měl zpočátku trochu problém, ale zvyknul jsem si a postupně se mi i tenhle bizarní prvek začal v kontextu líbit (vzpomněl jsem si i na Salad Fingers).

Atmosféra hudby, názvy skladeb, klip k Le mal est chez lui, artwork i komentáře kapely mi celkem dobře pasují k představě, že jde o zhudebnění zrození a životních osudů čehosi… tvora, který vypadá jako člověk, ale tím není (nebo je to „jen“ psychopat?). Možná by chtěl vést normální život, zažít radost, lásku, jsou náznaky, že by se mu to mohlo podařit, ale vždy se vše nějak fatálně zhatí. Asi proto, že je tak prázdný. A tak je frustrovaný a občas někoho ve sklepě zabije nebo i umučí. A taky jsem si vzpomněl na Fuksova Spalovače mrtvol. A možná je to jinak, třeba je to abstraktnější. Na Vide není zlo, nebo obecně negativita nějak explicitní, je spíše podprahová, skrytě bublá a jen občas ta hrůza povyleze na povrch trochu víc. Vlastně mi ta hudba (svým způsobem) přijde místy i zlověstnější než většina black/death metalů. Ale jasně, dá se i odmávnout, že je to jen taková příjemná melancholie, byť krapet podivná. Záleží mj., jak moc tomu půjdete naproti (jako téměř vždy).

Produkce i grafická stránka je zcela dílem kapely. Nahrávalo se v bytě, v lesní chatě, nebo i na střeše domu, pouze bicí v Blackout studiu, které provozují členové E. A zvuk desky je naprosto ideální, najde se i celkem dost drobných, aranžérských aj. zvukových detailů, které jsem docenil až časem. Cover je řekněme… odvážný. Není to nic, co bych chtěl mít na vinylu, ale ono se to do konceptu hodí a navazuje na tradici dvou předchozích, rovněž svérázných, obalů. A vnitřní artwork znepokojivý dojem ještě akcentuje, je to blízké estetice noise/industriální scény.

Po počáteční nejistotě se mi nová deska podivných Belgičanů začala dost líbit a to jak po formální, tak obsahové stránce. Je soudržnější než předchozí dvě alba, ta ale zatím cením o něco málo výše, asi hlavně proto, že skladby na nich jsou výraznější a také díky momentu (tehdejšího) překvapení. Ale to se ještě může změnit.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze