Grindcore je žánr, který se s ohledem na ostatní extrémní odnože výrazně vyvíjí a absorbuje do sebe četnější inspirace, než je tomu u jeho rigidnějších kolegů (třeba doom nebo thrash). Čistá hudební forma už dávno není dogma, a tak se vedle povinných sypaček můžeme dočkat i elektroniky, noise a psychedelických úletů. To jen na vysvětlenou, podle kterého klíče jsem vybral desky do tohoto grindcorového „výběru z hroznů“. Hlavní pro mě byla snaha o nadžánrový přesah. Tak s chutí do stylu, kde dominuje citoslovce „trrr“...

 
S Days of Desolation se rovnýma nohama vracíme do angažovaného socio-politického grindcoru. Belgičané ho na své druhé řadovce předvádějí v nezvykle barevném pojetí. Co u nich vyzdvihnout konkrétně?

Zaprvé, jejich muzika je na žánr hodně technická a členitá (měla by se zamlouvat i fandům technického death metalu). Songům nechybí četné zvraty temp, nálad, drobných stylových rozrůznění – a to na poli ne víc než jedné a půl minuty. Nepamatuju si, kdy jsem v tomhle stylu slyšel tak pestrou desku.

Druhá věc souvisí s výše zmíněným, všichni hráči umějí ovládat své nástroje na jedničku, ale co předvádí bicmen Owen Swerts bere dech. Riffy hravě pentluje virtuózními breaky a má lví podíl na tom, jak celou mašinu žene nemilosrdně kupředu. Podobně to ve stejném ranku dokáže snad jen Bryan Fajardo .

Zatřetí, s celkovou pestrostí souvisí i to, jak suverénně se band přehupuje z jednoho žánru do druhého. Supernasypaný grindcore kombinuje se severským crustem (Martyrdöd), ale do nich přihazuje nečekané elementy – po hrubé smršti přeladí do ultramelodického Göthenburgu á la staří At the Gates nebo In Flames (slyš dvě kytarové linky) nebo do emocoru a kupodivu to funguje katarzně očistně jako klimax a antiklimax.

Jako čtvrtou a zároveň poslední věc u téhle studiové perly musím zmínit vedle melodičnosti i její elegické a melancholické vyznění (viz zakončení alba s Hypersleep). Tahle emo vrstva dělá z Days of Desolation prostě něco, co kapelu vyčleňuje z celého obřího grindového pelotonu. Když se Autumn zlomí do projevu holandského aktivisty Rutgera Bregmana, který hovoří o jeho víře v člověka vytvořit lepší budoucnost a na pozadí se nese postrocková vybrnkávačka, pokaždé mě to chytne za srdéčko.

Jo, téhle fošně nechybí kus lidskosti. Takhle dobrou žánrovou nahrávku jsem neslyšel strašně dlouho. Díky za ni.