Blut Aus Nord je bezpochyby veličina v avant/black metalu z největších. Vrcholné momenty jejich tvorby jako jsou alba MoRT, Odinist a naposledy asi epický počin jménem 777 jsou neopominutelné milníky black metalu dvacátého prvního století, až to chvíli vypadalo, že vše, čeho se dotknou ruce božstva jménem Vindsval, stává se zlatem. Leč Memoria Vetusta (III), Hallucinogen a rovněž některá drobnější díla (Codex) nesnesou srovnání s vrcholnou tvorbou kapely, a dokonce se dá říct, že v rámci žánru patří spíš k průměru. Jak na tom je deska-nedeska Lovecrafitan Echoes, se kterou máme aktuálně tu čest?

Odrazím se od nadprůměrného hodnocení poslední řadovky Disharmonium, která kvalitativně bezpochyby patří do Mídovské éry Blut aus Nord. Nač nosit sovy +/- do Athén, recenze je zde: a já bych na ní neměnil ani pověstný středník. Lovecraftian Echoes zní velice podobně jako Disharmonium. A to až tak podobně, že nemít obě desky naposlouchané, nedokázal bych „od boku“ rozeznat, která skladba patří tam, která onam. Je tedy jasné, že kvalita tu je, že budeme pošilhávat v hodnotící tabulce po těch vyšších stupních.

Jak dokázali Blut Aus Nord po necelých čtyřech měsících nahrát další album, které kvalitativně přinejmenším příliš nezaostává za Disharmoniem? Počin jménem Lovecraftian Echoes předně neoznačují za další řadové album, vedou jej jako kompilaci, přičemž se jeho tvorba časově kryje se skládáním věcí pro Disharmonium (odtud podobnost mnohem větší než náhodná). Budeme to tedy brát tak, že Lovecraftian Echoes je a zároveň není nová deska Blut Aus Nord, a věrni Schrödingerovskému duchu budeme hledat v čem ne/navazuje na předchozí tvorbu a v čem ji ne/překonává.

Předně je celá deska hezky rozčleněná do jednotlivých skladeb. Vrcholy v jejich rámci jsou ostřejší, najdeme tu i docela nečekané hororové prvky, které by možná na standardní desce působily až příliš jednoduše. Nejen díky tomu jde materiál do ucha o poznání rychleji a lépe než Disharmonium. Daní za to je, že se mnohem rychleji ohrají. Když to řeknu otevřeně, po nějakých sedmi posleších už vůbec nemám chuť se k Lovecraftovských ozvěnám vracet, zatímco Disharmonium tu a tam pořád v playlistu otočím a nijak mi nezevšednělo. Je totiž sice skladatelsky spletitější a vyspělejší, byť možná vyžaduje větší koncentraci při poslechu. Lovecraftovské ozvěny nabídnou výjimečné skladby, jako The Abyss Between the Stars nebo Grotesque Visions, ale je tu i hodně generické výplně.

Čekáte na rezultát? S touto recenzí se trápím víc než měsíc a na víc než na brutíkovsky lakonické „Disharmonium je lepší deska. L.E. má lepší písničky, ale už to ani nezvládnu znovu poslechnout, jak je to vlezlé“ se nevzmůžu.