mIZZY: Po dlouhých sedmi letech od třetího ročníku jsme se konečně dočkali pokračování Prague Death Mass festivalu. Hned po zveřejnění line-upu jsme s Dantezem a Vaněnou napsali nadšený článek, ve kterém jsme celkem detailně představili všechny kapely. Nějaké intro o tom, proč byla účast na PDM povinná a na co jsme se nejvíce těšili, tedy můžeme asi přeskočit. Stejně se jistě všichni shodneme na tom, že nejdůležitějším jménem byli Mare, které je nutno vidět za všech okolností. Ale vzhledem k tomu, že byl i zbytek line-upu dost nabušený, nelze se divit tomu, že byl festival předem vyprodaný.

Sold out info sice nepřišlo tak rychle jako v minulosti, ale jelikož se Prague Death Mass přesunul do podstatně většího klubu a celkově se toho letos děje nejen v okolí ale i v ČR strašně moc, i tak to lze považovat za úspěch a dobré znamení, že elitní black metal stále táhne dost lidí.

To šlo koneckonců poznat už na čtvrtečním warm-upu Ante-Liturgia, který se odehrál v Hells Bells. Tam Můra spolu s Trahir a Chlad odehrála koncert, který byl zadarmo pro všechny majitele lístků na hlavní program. Že nebude v Hells úplně prázdno bylo předem jasné, i tak nás ale překvapilo, kolik lidí ve výsledku přišlo. Počítalo se tak se stovkou návštěvníků, ale reálně se v Hells otočily nakonec dvě stovky, z nichž velká část musela zůstat venku před klubem. K jednotlivým čtvrtečním koncertům, jelikož jsem sám šaškoval na pódiu, se vyjadřovat nebudu, ale musím říct, že jsem byl mile překvapený, jak dobrý se podařilo v Hells vykouzlit zvuk. Jo a taky to byla totální sauna.

To hlavní ale začalo v pátek v Meetfactory. A byť mě to samotného vzhledem k nelidské kocovině z předchozího dne udivuje, podařilo se mi vykopat hned na první kapelu. Altars Ablaze jsem už v minulosti dvakrát viděl, a i když jsem k celkovému vyznění jejich koncertů měl vždycky jisté výhrady, minimálně musím ocenit technickou zručnost a nasypanost kapely. Nejinak tomu bylo i teď. Vše precizně zahrané a fest rychlé. Ještě aby ne, když tento black/death hrají různá esa z české tech a brutal death scény. Zvukově mi AA ale ani tentokrát nesedli. Zvlášť vzhledem k tomu, že otvírali blackmetalový festival, kde se s podobným soundem pracuje opravdu minimálně, mi opět vadil plastový zvuk natriggerovaných kopáků. Kytary rovněž byly hrozně potichu místo toho, aby pořádně řezaly, a nejvíce mi vadily zbytečně dlouhé úplně tiché pauzy mezi skladbami. Palec nahoru dávám naopak Seppovi, jehož hlas slušně attilovatí. I tak ale byli AA tou slabší z jeho kapel, se kterými na festivalu vystoupil, o tom ale více až později.

S druhou kapelou ovšem přišel na řadu jeden z mých vrcholů pátečního dne. Na Švýcary Dakhma jsem se moc těšil, ale zároveň jsem měl trochu obavy, jak budou jakožto jedna z prvních kapel vnímáni, a jak na mě zafungují v brzkých odpoledních hodinách. Hrají hodně načernalý death, který stojí na podobných principech třeba jako Irkallian Oracle, kteří naprosto zničili třetí ročník. A byť si troufám tvrdit, že jejich hudba není až tak komplikovaná a neopírá se tolik o Portal a podobné spolky, v pátek to zabili dostatečně. 

Jelikož na ně ještě nebylo moc lidí, bez jakýchkoliv potíží jsem prošel až do první řady, kde jejich hutné riffy fakt brutálně tlačily a hluboký vokál posedle zaříkával zoroastriánské božstvo. Vůbec mi nevadilo, že na rozdíl od některých live videí a promo fotek Dakhma vystoupila téměř v civilu. Měli na sobě klasicky jen černé hadry a pár kostí, ale hudebně to fakt zajebali ukrutně. Všem, kdo si libují v podobně jeskynním death metalu je rozhodně doporučuju, a doufám, že je v dohledné době zase někdy uvidím. Až takový smrad jako od Irkallian Oracle to sice nebyl, ale k podobnému účinku fakt neměli daleko. Rozhodně kapela, kterou stojí za to sledovat.

Dantez: Na základě ohlasů, plytké desky i výsostně debilního názvu kapely si na Baxaxaxa nezapomínám brát dostatek skepse. Když už nic, člověk může čekat alespoň solidní nános sataňizmů na pódiu včetně obrácených křížů, kuten a lebek. Jinak je ale doopravdy doručeno spíše nic než moc. Baxaxaxa drhne vrcholně tupý black metal po vzoru Azazel, na rozdíl od Finů chybí kapele potřebné promile, a tak se celé vystoupení jeví jako nezáměrná parodie, která svými pokleslými kvalitami nemůže bavit vážně ani ironicky. Celek tak trochu působil jako podivná antiteze všeho, za čím zbytek festivalové soupisky skutečně stojí.

mIZZY: Z Baxaxaxy jsem viděl asi jenom minutu, když jsem procházel kolem a šel na obrovský langoš za 140 korun. A byť musím říct, že mi během té chvilky přišli asi nejlépe nazvučení z dosavadních tří koncertů, na kterých jsem byl, rychle jsem se upevnil v názoru, že to je fakt hrozná blbost, kterou znovu vidět už nepotřebuju.

Vaněna: Do rozjetého vlaku jménem PDM IV vskakuji za neblahých tónů Baxaxaxa. Tak docela jsem předřečníkovi nevěřil, když ondy líčil, jaká je to blbost. Nu, je to ještě o něco horší, a zdráhám se věřit, že by tuto taškařici byť i jen její autoři mohli myslet vážně. K tématu langoše se budeme ještě průběžně vracet, ale oproti Baxaxaxa je to pravděpodobně ta lepší volba.

mIZZY: Naopak na XIII. Století jsem byl fakt zvědavý. Byť je to k nevíře, doposud jsem neměl tu čest tento český gothicrockový kult vidět. No, co si budeme, on dodnes moc nebyl ani důvod. Songy Třináctek samozřejmě jako každý, kdo někdy vlezl do rockové hospody s jukeboxem, moc dobře znám, ale šel bych na jejich separátní koncert? No asi ne. Ale zde jsem, minimálně jako zpestření a možnost si poslechnout naživo staré známé písně, na XIII. Století koukl dost rád. A byť naprosto chápu zděšený výraz hromady zahraničních fans, kteří nevěřícně koukali na to, co tam najednou kurva hraje, já se bavil skvěle. 

Hudební výkon nijak nekomentuju, na tu kytaru bych to fakt zahrál lépe nebo aspoň stejně jako frontman, a to na kytaru vůbec neumím, ale tyvole, zazpíval jsem si a pobavil jsem se? Královsky! Hned od začátku ty největší pecky jako Fatherland, Transylvanian Werewolf a časem došlo samozřejmě i na Upíra s houslemi a Karneval s Elizabeth. Úplně upřímně, jsem fakt rád, že nakonec místo nějakého trapného dark elektro setu Aborym, kteří dnes stojí už totálně za hovno, zde nakonec zahráli zábavné Třináctky.

Dantez: Vztah s „Třináctkama“ byl v mém případě ještě vágnější než u mIZZYho – jako fanoušek gotického roku jsem měl název v povědomí a nemálo lidí mi říkalo, abych XIII. Století naposlouchal. Kvůli úsměvným textům, názvům tracků a sebeprezentace kapely jsem ale na hlubší ponor vždy zanevřel. O to více mě vlastně výměna českého temně-melancholického kultu za Aborym potěšila: nejen z důvodu, že bych s kapelou jinak nejspíše do kontaktu nepřišel, ale i proto, že páteční rozpis nenabízel jinou hudební možnost, při které by si šlo od všech metalů oddychnout.

Už při bicím intru Fatherland šlo tušit, že XIII. Století zabaví. Vše bylo potvrzeno chvíli poté, kdy kdovíčím nakropený frontman přišel na stage, aby koncert otevřel monologem o tom, že se hudba dělí jen na špatnou a dobrou, že snad ta jejich patří do té druhé kategorie bez ohledu na to, že se tady hraje ten blekmetal. Několik tuzemských hlav se za střídmého trsání potutelně usmívala, většina prořídlého, češtině nevládnoucího davu mezitím čuměla v jakémsi nevěřícném úžasu. Co už. Staré, byť občas patetické a produkčně dětskopokojské hitovky makaly a refrény se daly vracet už po druhém opakování. Věci jako Frankenstein, Justina či Elizabeth se mi kvapem a nadobro zaryly do palice a dokážu si představit, že se na sólovém koncertě kapely někdy (byť asi trochu ironicky) zastavím. Beze srandy pak lze tvrdit, že se XIII. Století v určitém ohledu zasloužili o nejpamátnější vystoupení pátku.

mIZZY: S Misotheist ovšem přišla opět chuť na to poslechnout si nějaký seriózní black metal a hlavně jsem doufal v reparát z nevydařeného koncertu na Celebrare Noctem. Tam je fakt naprosto pohřbil zvukař a totálně jim utopil kytary. A byť to v Praze během prvního songu rovněž vypadalo docela na průser, naštěstí to bylo mnohem lepší než v Rakousku. Aspoň tedy po té zvukové stránce, kdy už konečně šlo slyšet i něco jiného než jen bicí a vokál. I tak ale nemohu říct, že by mě Misotheist v Praze nějak odpálili. 

Jejich nahrávky mám rád, docela vkusně na nich mísí norský a islandský přístup k black metalu. Trondheimský black s poměrně zastřeným soundem, občasným zařazením disonantních DsO kytar atd. doma funguje docela dobře, ale na koncertě vyžaduje dost velkou pozornost. Dovedu si představit, že na sólo koncertě, kde není 20 dalších kapel a nejste celé dny na nohou, je ocením mnohem více. Ale tady bych docela potřeboval si k tomu lehnout na gauč a pořádně u toho rozjímat. Jak prostě Misotheist nejsou žádná pořádně nasypaná ani über temná kapela, která by vás automaticky odpálila v jakémkoliv rozpoložení, satanužel na mě naživo až tak nefunguje. Nepopírám ale, že to bylo zahrané dobře a že některé jejich riffy jsou husté dost, jen by možná zasloužily lehce pokrátit.

Vaněna: Misotheist nepatří k mým oblíbencům, a nejspíš právě proto mě v pátek tak příjemně překvapili, ba nadchli. Sestava plná neznámých tváří sice během prvních songů teprve hledala ten pravý zvuk, ale na závěrečné dva dlouhé songy jej našla, protože k poslechu perfektně fungovaly. Zahloubaný black metal jako protipól běsnícího satanismu, který měl následovat, jsem vyprovázel aplausem a vnitřním slibem, že deskám dám ještě (ne)jednu šanci. První skvělý moment festivalu.

Dantez: Misotheist se asi nepostarali o nejlepší koncert pátku – na to zvuk ze začátku poměrně dost kolísal, a celek se tak občas příliš sléval do zaměnitelné jednoty. Za kapelní nasazení, tempo a celkovou dynamiku se ale musí kapele vyseknout pochvala. Čistá, řádně promyšlená práce, ve které ani jedna vteřina nepadá nazmar. Bez keců se začíná i končí: tak nějak by to v rámci čistého blackmetalového řemesla mělo vypadat. Kapela právoplatně neuniká příměrům k Whoredom Rife, Misotheist se však jeví jako jejich nasypanější, atmosféričtější, snad i památnější verze.     

mIZZY: Během Diocletian měl ale konečně přijít ten moment, kdy nastoupí banda warmetalových hovad a rozjebe nás na sračky. O nejnovějších nahrávkách kapely si sice můžeme myslet svoje, ale Doom Cult a další desky jsou… no zkrátka kult, a prakticky každý známý, který je viděl live, si je dost chválil. A jako, nasazení kapely a přísnost během živáku na Death Massu byly chvályhodné. Black Witchery ani Revenge to sice nejsou, to jako sorry kámo, ale naložili dost. 

Minimálně Sud stojící kousek vedle mě byl úplně nepříčetný, celou dobu se zaťatými zuby a paroháčema nad hlavou. I já bych rád těžce zapařil, ale sorry, Dioklecián to asi úplně nejvíce odnesl zvukově. Ne že by byl zvuk nějak vyloženě blbý, ale byl hrozně potichu. Tohle je prostě kapela, co vás má totálně rozmlátit, a to aji zvukově, což se nestalo. Místo komba vražda, smrt a zabití to byla akorát na pohodu válka, u které si v klidu můžete pokecat a dát pivíčko, což je asi trochu špatně. Přitom v backstage to bylo nařvané až příšerně. Každopádně respekt Seppovi, že sem tyhle novozélandská hovada dotáhl. Raději se ani neptám, kolik takhle sranda stála.

Dantez: I mýma ušima běsy Diocletian spíše prolétly. Něco prostě neseplo a je asi nutné podotknout, že novozélandská mlátička patří k mým méně oblíbeným warmetalovým tělesům. V davu totiž opravdu šlo dohledat několik zapřisáhlých maniaků, kteří byli připraveni za kapelu přelomit nejednu vlastní i cizí kost. Z koncertů podobného ražení, které jsem letos viděl, na mě Diocletian působili nejslaběji – daleko tvrdší, intenzivnější a agresivnější zlobu vystřihli Pig’s Blood, Antichrist Siege Machine i Thorybos, kteří své násilí odprezentovali další den na stejném pódiu. Uvedené poznámky ohledně zvuku lze jen kvitovat.

Vaněna: Nad Diocletian se vzhledem k rozbité sestavě vznášelo tušení průšvihu, který bohužel opravdu nastal. Bylo to tiché a klidné, na poslechový koncert zase příliš jednoduché. Diocletian se bohužel s některými svými fanoušky (a to Gesundrian stále poslouchám) rozešli už studiovou tvorbou a živě se nimi také nepotkali.

mIZZY: Úplně nejlepší kapelou pátečního večera ovšem za mě byla Hell Militia. Francouze jsem viděl v roce 2014 v Modré Vopici, kdy jeli tour po vydání Jacob's Ladder a po čerstvé výměně zpěváka. Meyhna'cha tehdy nahradil Rogier Droog, který do kapely skvěle zapadl a pomáhal jí v šířením pořádného hnusu. Loni dokonce Hell Militia s Rogierovým vokálem vydala novou, dost zdařilou desku Hollow Void, která od dob vydání v mých uších stále roste. 

Jaké překvapení, že Hell Militia přišla na pódium s úplně novým zpěvákem. Tím byl mně neznámý Spir Ignis z Thagirion, a byť jsem byl zprvu trochu nesvůj z toho, že není tím zpěvákem, kterého bych čekal, musím říct, že mě svým výkonem mile překvapil. Týpek sice dle pohledu není tak škaredý jako RSDX ani Meyhna'ch (rovněž je stále celkem mladý a schází mu několik let na heroinu, či podobném svinstvu), ale v hlase třímá solidní hnus. 

Super výkon ale podala rovněž kapela, která vše dost solidně odehrála, ale rovněž se nebála dát do koncertu potřebnou agresi. Úplně největším překvapením ale byla naprosto výborná projekce, s kterou Hell Militia vystoupila. Nepočítaje jen promítání samotného loga, tak spolu s posledními The House byli Francouzi jediní, kdo hrál s pohyblivými obrázky. A byť si myslím, že by mě HM rozjebali i bez projekce, tak se rozhodně jednalo o přidanou hodnotu, jelikož nejen že šlo na co koukat, ale veškeré problikávající záběry z kanálů lezoucích krys (z Krysaře od Jiřího Barty), do prstu zabodávajících se hřebíků nebo členů KKK se k jejich hudbě fakt hodily. 

Pekelná milice navíc odehrála fakt našlapaný set poskládaný jak z nových, tak i starých skladeb, mezi kterými prakticky nebylo slabé místo. Začalo se s Burning Human Pigs z debutu a hned jako druhá pokračovala Fili Diaboli z výborné druhé řadovky Last Station on the Road to Death. Pičo, návrat do minulosti jak prase. Solidně nandaly aji Dust of Time se závěrečnou Corruption Rejoice z poslední desky Hollow Void. Po dvou skladbách došlo i na album Jacob's Ladder, ale úplně nejvíce jsem byl rozjebán nejdelší skladbou The Pig That Became a God. Hell Militia fakt poctivě zabila a nebýt sobotních dementů z Trondheimu, klidně je označím za nejlepší kapelu festivalu. Tady k dokonalosti fakt chyběl už jen cover Shoot Knife Strangle Beat & Crucify od GG Alina.

Djevel pak přišli s naprosto odlišným pojetím black metalu. Místo jakéhokoliv námrdu jim jde především o atmosféru. Jak již víme, v kapele kromě hlavního mozku kapely Trånna Ciekalse dnes hraje dost allstar výběr z norské scény. Zásadní je opět zmínit Fausta za bicími, Estena z Mare u kytary a Eskila u mikrofonu. Zrovna Eskil, byť zde používá oproti jiným kapelám kapelu dost standardní blackmetalový projev, kapelu nejvíce vytrhává z pomyslného bm průměru. 

A byť mě po dost dobrém koncertu na Celebrare Noctem, po kterém jsem tedy taky měl pár připomínek, tentokrát opět bavili, nemohu říct, že bych byl nadšený, jak bych si od podobné kapely přál. Svou roli hrál opět až příliš tichý zvuk, který kapele dával úplně ambientní feeling. Pro vytvoření atmosféry a za jiných okolností asi naprosto v pořádku (uvidíme, jak to klapne v Trondheimu, kde budou jen tři kapely denně), ale po předchozích sedmi kapelách v tomto setupu nezvládali udržet mou pozornost.

Stejně tak se to docela přepísklo s kouřem a modrými atmo světly, přes které z nějakého normálního místa na Fausta, a prakticky ani na zbytek kapely nešlo skoro vidět. Schválně, jestli si vůbec někdo všiml, že na pódiu měli i klávesačku? Na druhou půlku jsem se pak přesunul do backstage, a z boku pódia to stejně jako v případě Diocletian tlačilo mnohem více než před ním. Posledních dvacet minut si tedy užívám mnohem více, i tak ale musím říct, že byť je vše až profesorsky zahrané a pěkné, na rozdíl od drtivé většiny dalších kapel angažovaných členů podle mě Djevel jak po kytarové stránce nebo jakýmikoliv výraznějšími prvky vyčnívají ze všech úplně nejméně.

Dantez: Djevel vnímám jako bratrský protipól Mare, kde se v rámci atmosféry klade akcent rovněž na temnotu, která ale pramení z chladných a temných lesů domoviny členů kapely. Na volenou tématiku a výrazivo jsem se dokázal napojit až s poslední deskou, kde hráčské řemeslo dokázalo dosud nejlépe vyzdvihnout samotnou podstatu Djevel. Do modra laděné pódium s relativně hodným zvukem bylo proto očekávané. Všeho toho úsilí o zastřenost bylo ale nakonec přespříliš. Přes mlhu se neměly problém prodrat jen plameny svíček, zvuk jako kdyby měl ovšem problém se přes hutnou vrstvu probít. Z pódia tak po celou dobu lezla jen poměrně nekonkrétní změť, během které šlo na vypiplanost nejnovějšího materiálu jen vzpomínat. Zmíněnou temnou atmosféru ale z vystoupení nasát docela šlo. Djevel se tak pasovali s podobným problémem jako Diocletian, obě kapely však dojely na trable ze zcela jiných důvodů.

Vaněna: S Djevel jsem byl maximálně spokojen v každičký moment, kdy Faust zasypal. Pečlivější zvukomalbu si opravdu musíme užít z desky, ale i na pódiu Meetfactory patřili Djevel k hudebně nejlepším vystupujícím a byli oprávněně vrcholem sobotního večera. Po něm už Mortuary Drape rád oželím ve prospěch hotelu Loomis s vidinou ranního turnaje v Myško utíkej!

mIZZY: Z Mortuary Drape už toho žel moc nepovím. Na všech akcích, kde s nimi přijdu do styku, hrají až jako úplně poslední (žeby na žádost kapely?), což automaticky znamená minimálně menší pozornost kvůli velké únavě, a co si budeme, aji díky většímu množství alkoholu. Z morální povinnosti a vzhledem k respektu ke starým kultům jako All the Witches Dance aspoň 20 minut dávám, naklopím do sebe ještě poslední dvě piva a pak mizím. Vypadali docela dobře, kostýmová propracovanost lvl Batushka, akorát bez naprostého cringe. Zněli, no já už ani nevím, jaký to mělo zvuk, ale prostě oldschool přístup k blacku jako předvádí i Baxaxaxa, až na to, že to není úplná pičovina. Staré songy docela na pohodu, novější podstatně horší. Hrát o pár hodin dříve, docela bych na ně aji rád zapařil, ale dát tohle ve dvě ráno, navíc po mega náročném čtvrtku v Hells, už byl nadlidský úkol.

Photos © NecrosHorns
XIII. Století photo © Blood Libels