Články

přeposlat článek tisknout
I AM MORBID, BELPHEGOR, HATE, CRITICAL MESS, NAHUM

I AM MORBID, BELPHEGOR, HATE, CRITICAL MESS, NAHUM

  • kdy: 2. dubna 2022
  • kde: Ostrava, Barrák

Až na relativní tuctovost předkapel se Vincentovu inkarnaci Morbid Angel vyplatilo vidět – snadno dokázala, že zásadní deathmetalový pilíř neztrácí na síle ani po dekádách.

K návštěvě ostravské zastávky Vincentovy rezurekce Morbid Angel nelákalo jen zvučné jméno, ale i fakt, že šlo o první americkou kapelu, která po zhruba dvou letech klub navštívila. Od oficiálního otevření klubu se tak na schodech Barráku utvořila sáhodlouhá fronta. Dle triček, výstřední bižuterie a šedin bylo jasné, že si událost nechce nechat ujít žádný milec tvrdší hudby. Záplavu obrácených křížů a vizuálních kýčů z dílny Belphegor občas protly i motivy kapel robustnějšího rázu, jmenovitě Revenge, Archgoat a Caveman Cult.

Po boku Belphegor se však na hrudnících osazenstva blýskly zejména loga Morbid Angel i místních Nahum, kteří celou akci otevřeli. Ostravská pětice se podělila o první hodinu s německými Critical Mess a dohromady nadělili dva pohledy na death metal. Zatímco se Nahum oháněli thrashovější formou s přepady k žánrové staré škole brutálnějšího rázu, Critical Mess volili modernější pojetí, ve kterém došlo i k breakdownu a jiným, takřka deathcore prvkům. V obou případech šlo o standardní vystoupení. Většina lidí vzala dvojitý otvírák zavděk, šlo slyšet první potlesk i odezvu na několik prvních výzev k „hej, hej, hej“, kterých mělo během večera následovat ještě nezpočet…

Se začátkem setu Hate se večer překlopil do profesionálnější polohy. Z pozadí začaly do davu čumět lebky s parožím, ze syntetické mlhy se v rytmu intra přikradl na pódium bubeník, který nahranou stopu začal doplňovat stadiónovým vybubnováváním. Posléze došel zbytek kapely a rozjela se osvědčená variace na Vader a Behemoth. Setu se nedaly upřít hráčské ostruhy, nasazení kapely se ovšem trochu míjelo účinkem – dnes už typicky polskou blackened deathmetalovou zlost sráželo hecování davu, při kterém Hate začali působit takřka arena rockově. Z vystoupení tak vyprchala kýžená esence, byť hudebně a zvukově nic špatně nebylo.

Stejný nešvar potkal i Belphegor, kterým sice drtivá většina klubu zobala z ruky (mnohé komentáře dokonce seznaly Belphegor jako nejlepší kapelu večera), v mém případě však šlo při pohledu na stage o zmatení. Člověk neví, co si má myslet, když vidí bakelitové kandelábry, cítí kadidlo a slyší oznamování názvů songů jako „Lucifer Incestus“. Pokud to kapela myslí vážně, odhodlání je málo, pokud jde o recesi, míra vtipu a důvtipu rovněž kolísá. Belphegor tak v závěru působili jako Behemoth pro lidi, kteří chtějí svého Satana více napřímo, na sprosťáka, ale bez vyšší míry zvukové ofenzivy. A samozřejmě s ponoukáním k „hey, hey, hey“.

Hlavní hvězda se naopak obešla bez veškerých dekorativních serepetiček. Během setu I Am Morbid člověk dosvědčil jen vlajku s logem a přední linii, která vypadala jako zarytý fanklub Danzig. Sandoval pak vizáží připoměl pelichajícího Barnese a Munkyho z Korn. Přestože se vystoupení konalo ke 30. výročí „Blessed are the Sick”, většina setu byla věnována skladbám z „Covenant”, kterému štědře sekundovalo „Altars of Madness”. Setlist byl bezchybný a nenudil ani navzdory ambiciózní délce koncertu. Vyvážení rychlejších kusů doomovými kladivy fungovalo skvěle včetně pádného bonusu v podobě „Dead Shall Rise” od Terrorizer. Vše navíc podpořil čistý zvuk, který sice mohl v určitých momentech více tlačit, čitelnost ale menší hutnost bez problému kompenzovala.

Na Setu I am Morbid šlo těžko hledat něco vyloženě špatného. Sehranost kapely prodala každou vteřinu, dokonce i nezemské části Azagthotha byly replikovány se ctí. Rezonantnější výtka tak mohla padnout jen na vokál Davida Vincenta, který od dob „Domination” nezabředává do typického growlu – například kultovní „Lies“ v „God of Emptiness” tak neuhranulo ve vší své původní grácii. V jistých částech navíc koncert působil jako prezentace Vincentova barytonu, zejména v momentech, kdy originální syntezátorové aranže nahrazoval jejich vyzpíváním. Dojem umocnil i úplný závěr koncertu, kdy kapela odcházela v rytmu Vincentova outlaw country výstřelku „Drinking with the Devil“.

I am Morbid tak výsostně vykompenzovali jinak poměrně tuctový blackened deathmetalový večer, který se nezdráhal sabotovat přílišným chozením na ruku obecenstva. Přestože žádná kapela nevysekla vyložený průser, nešlo se bránit postesknutí, že by původní soupiska se jmény jako Grave a Gruesome fungovala o dost lépe. Za možná poslední dosvědčení Morbid Angel s originálním vokálem a bicím komandem ale návštěva bezpochyby stála.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze